Není účelné trvat na presumpci viny
Říká doyen sociální demokracie Zdeněk Jičínský. Podle něj by ČSSD měla přijmout „politické reálie“a jít s hnutím ANO do vlády
Jeden z otců obnovitelů porevoluční ČSSD Zdeněk Jičínský prošel podobnou politickou cestou jako Miloš Zeman. Z předlistopadové KSČ, odkud je za normalizace oba vyloučili, putovali do Občanského fóra a pak mezi oranžové. Podle Jičínského se má partaj se Zemanem smířit a na zítřejším volebním sjezdu začít hledat odpověď na otázku, co dnes znamená levicovost.
Má to více příčin. Považoval jsem vládu Bohuslava Sobotky za pozitivní, včetně jeho působení. Ke změně došlo, když sociální demokracie, respektive Sobotka s Milanem Chovancem, prosadili policejní reorganizaci. Její věcný obsah může normální čtenář těžko posuzovat, v každém případě ale nebyla mediálně zvládnutá a působila velmi nepříznivě.
Ve vládě to vytvořilo velké napětí mezi premiérem a vicepremiérem Andrejem Babišem. Když se pak mediálně rozvířila kauza dluhopisů (objevilo se podezření, že Agrofert v minulosti vydáním korunových dluhopisů uměle snižoval svůj daňový odvod – pozn. red.), sociální demokracie se přidala do houfu Babišových kritiků, tedy především k opozici. Myslím, že se neměla do této kampaně zapojovat, ale říct, že dovládne s ANO, i když výhrady nechce znevažovat, ale ať je posoudí voliči. Sobotkovi se nakonec podařilo Babiše odvolat, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Popularita Sobotkovy vlády začala klesat. Vláda přitom působila pozitivně, ČSSD přesto ztrácela a ANO získávalo. Myslím, že to byla velká politická chyba, za kterou odpovídá především premiér Sobotka a možná i místopředseda Chovanec.
To je známý rozdíl mezi politikou faktického působení amediálního obrazu. A mediální obraz se pro sociální demokracii podle mě jevil velmi nepříznivě. Babiš mohl po svém odvolání vycházet z dvojí role. Jako předseda hnutí, které je druhou nejsilnější stranou v úspěšné vládě, a zároveň mohl tu vládu kritizovat jako vnitřní opozice. Babišovy reakce do médií byly mnohem výraznější než ty Sobotkovy. V politice se s vděčností počítat nedá.
Když byl Miloš Zeman zvolen na začátku roku 1993 předsedou strany, dal sociálnědemokratickému hnutí potřebný politický impulz. Pět let na to už sociální demokracie vyhrála volby a Zeman se stal předsedou úspěšné vlády. Posvětila se tehdy pozice ČSSD v české společnosti. To je dědictví, které je se Zemanem spojeno, byť je pozitivní obraz narušován zradou poslanců v roce 2003, kdy neumožnili jeho zvolení prezidentem.
Některé Zemanovy kroky si z hlediska politické kultury také zaslouží kritiku, ale celkové hodnocení Zemanova vlivu na ČSSD je nesporně pozitivní. K tomuto dědictví se může přihlásit v tom smyslu, že i když je sociální demokracie dnes v oslabení, je silou, která má v českém politickém životě svou roli, a tuto roli může Zeman svým vystoupením přímo či nepřímo posílit.
Samozřejmě rozkol či vnitřní pnutí mezi těmi, kdo v roce 2003 způsobili nezvolení Zemana prezidentem, a těmi, kdo byli pro, existoval, byť se to projevovalo různě. Zemanovi se po zavedení přímé volby podařilo najít dost spojenců a příznivců, kteří založili SPOZ, a ta umožnila jeho vstup na Pražský hrad. Sociální demokracie k tomu ochotná nebyla.
Vroce 2013 přijel Zeman už jako zvolený prezident na sjezd ČSSD do Ostravy coby vítaný host a byl přijat s neobyčejným nadšením. Tehdy se mohla začít psát nová kapitola, ale vzniklo další napětí. Doufám, že nastal čas, aby tyto spory utichly a hledala se cesta, aby potřebná politická energie, která je v Zemanovi i v ČSSD, působila společně ve prospěch politické stability země a jejího příznivého vývoje. Současná situace s vládou v demisi v čele s Babišem, jehož politická pověst zdaleka není jednoznačná, mírně řečeno, je neuspokojivá. Je třeba hledat pozitivní řešení, které spočívá ve stabilní koaliční vládě, a ČSSD by měla být její součástí.
Není dobře v médiích veřejně deklarovat podmínky před tím, než jsou projednány s druhou stranou. Pak jste pod mediálním tlakem, že musíte od něčeho ustupovat. To ztěžuje terén. Musíte přijít s otevřenou myslí a nesmíte klást požadavky, které druhou stranu už předem jako partnera vylučují. V tomto směru by si ČSSD žádné kategorické podmínky klást neměla.
Ta věc je komplikovaná po právní i politické stránce. Platí zásada, že do soudního rozhodnutí je třeba se na člověka dívat, jako by byl nevinný. Nemusí se vám to líbit. A k mediální kampani určitě přidá ještě rozsudek slovenského Ústavního soudu týkající se evidence Babiše ve svazcích StB. V politice platí ale také politické reálie, které nemohu nerespektovat, chci-li se v politice pohybovat. Základní skutečností je, že v podzimních volbách vyhrálo hnutí ANO a vyhrálo s takovou převahou, že bez něj není možná žádná vláda, která by ve sněmovně dosáhla na důvěru. ANO do voleb coby nesporný lídr vedl Babiš, jeho pozice se po několika měsících ani po nejrůznějších mediálních kampaních nezměnila. Jsou to věci, které žádný politický hráč nemůže ignorovat, ale musí si být vědom jejich reálné váhy. Musíte vycházet z toho, že hlavním politickým činitelem v jednání o vládu je Babiš.
Na to není jednoznačná odpověď. Když jsem byl poslanec, v ČSSD převažoval názor, že presumpce neviny v politice neplatí a máme vycházet spíše z presumpce viny. Po čase se tento příliš kategorický názor modifikoval a myslím, že současná politická situace ukazuje, že trvat na něm není z hlediska reálné politiky účelné a praktické.
Už jsem v jednom rozhovoru říkal, že předsedou by podle mě neměl být Chovanec, ale nechci o tom hovořit podrobněji, protože se necítím dost oprávněný mluvit do vnitřních poměrů sociální demokracie, byť jsem jejím členem. Už jsem starý člověk, který stojí mimo politiku, byť ji sleduje.
Během posledních čtyř let Sobotkovy vlády, kdy se řešil problém lánské schůzky a pak sjednocení za Sobotkou jako za lídrem, k určitému omezování vnitrostranické diskuse docházelo. Pokud to mohu soudit i ze své účasti hosta na schůzích poslaneckého klubu, určité otázky nebyly ani tam dostatečně diskutovány. Zejména pro to, že se řadě účastníků nejevilo vhodné vystupovat s jiným názorem, než měl Sobotka, což byl případ třeba zdanění církevních restitucí. Určití lidé, kteří měli jiné názory, nebyli voleni do nejvyšších stranických orgánů, což je také chyba. Strana musí mít vnitřní impulzy k životu a ty jsou spojeny s tím, že se projevují různé názorové politické proudy. A až na základě výměny stanovisek se tvoří většinový názor.
Dosavadní stranický život, který byl dříve běžný, jako jsou členské schůze a podobně, je už značně archaický fenomén v době internetu a sociálních informačních sítí. Ale to nutně neznamená, že se musí hledat jiné formy, jak si ověřovat názory lidí na tu či onu věc. Teď se mluví o vnitrostranickém referendu, aby se vazba vedení a členů ověřila a posílila, ale je to komplikovaný jev. Strany si z minulosti s sebou nesou jak ve stanovách, tak ve formách stranického působení zvyklosti, které neodpovídají současné moderní době.
Nejsem stoupencem toho, aby se jednání příliš táhla. I když třeba z Německa vidíme, že i tam se jednání o nové vládě velmi protáhla, a tamní prostředí
Myslím, že to připouštěl i Sobotka. Strana byla vyčerpána, soustředila se na vládní angažmá. Programové problémy byly opomíjeny a projevovalo se to v tom, na co si stěžují předsedové komisí.
Souvisí to s tím, že se situace nejenom v České republice, ale po celém světě, zkomplikovala. Tradiční oddělení levicového a pravicového se pojilo především se vztahem ke kapitalismu, sociální diferenciaci společnosti, s bojem proti nerovnosti. Řada těchto problémů zdaleka nezmizela, u nás je deset procent obyvatelstva pod hranicí chudoby. Vedle toho vystoupily na povrch vážné problémy ekologické a mezinárodní otázky jsou tak velké, že přímo zasahují do vnitrostátní politiky. Například problémy imigrace. To jsou jevy, s nimiž je třeba se programově vypořádat, byť nevím, jaká odpověď bude nalezena. Podaří-li se to vůbec.
Pokud jde o bohumínské usnesení, byl jsem vždycky jeho odpůrcem. Byl jsem i na onom bohumínském sjezdu, kde se přijalo, a byla to svým způsobem nešťastná souhra náhod, že k němu vůbec došlo. Nebyl to záměr vedení. Miloš Zeman s ním nesouhlasil, ale když bylo předloženo z pléna, nebylo v tehdejší situaci dost dobře možné ho odmítnout. Považuji to za relikt minulosti, který už v dnešní době nemá co dělat.