Od smutku k bronzové radosti
Eva Samková ve snowboardcrossu ke zlatu ze Soči přidala bronzovou medaili
Nebyl to zrovna večer, který by věštil příjemné chvíle. „Smutná jsem byla,“přiznává Eva Samková. Všechno se na ni v tu chvíli valilo a pochopitelně nejvíc stesk z toho, že těsně před olympiádou umřel její táta.
Poté ale zase přišla radost. Její velkou bronzovou jízdu nastartoval i jeden z trenérů Jakub Flejšar – a správně položená otázka.
Měla to před hrami v Pchjongčchangu vážně šílené. Její otec Roman roky bojoval s nádorovým onemocněním, a zrovna když ona závodila na Světovém poháru v Turecku, naděje zmizela definitivně. Jen měsíc tomu je.
„Včera mi nebylo hej. Ale zase jsem si říkala, ty jo, hrozně mě to baví, je to super a taťka by stejně brutálně fandil. A někde ze shora fandí,“vyprávěla Samková. „Minule jsem koukala na jeho fotku, měl moji medaili ze Soči a byl ze všeho hrozně nadšený. Ale už je mu líp takhle.“
Vzhledem k tomu, že její tým funguje jako rodina, smutek sdíleli všichni. „Mně samotnému to je moc líto,“říkal Flejšar a oči se mu leskly dojetím.
Ale přesto – či spíš právě proto – si mohl dovolit to, co udělal. „Prudil jsem ji. Chtěl jsem ji nakopnout,“říkal, což Samková glosovala: „Protože Flaška mi vidí do hlavy. On o mně ví víc než já, dokáže moje nálady a pocity analyzovat líp než já sama.“
Chceš vůbec vyhrát?
A tak Flejšar začal „prudit“, čímž českou snowboardovou hvězdu nenápadně posunul k další olympijské medaili. „Protože přišel a zeptal se mě: Chceš vůbec vyhrát?“líčí Samková.
Relativně jednoduchý dotaz, pro ni v daný moment hotový rébus. „Vůbec jsem to nečekala a nedokázala jsem mu odpovědět. Já nevím, mě to ježdění baví... A on: To vím, ale chceš vyhrát?“ Někde ze shora mi fandí.
A bylo to. „Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Když moc přemýšlím, je mi nepříjemně, člověk si vyvolá nervozitu,“bránila se zprvu Samková. „Naštval mě. Dokonce měl takové kecy, že se pořád s někým bavím a odvádí to pozornost. Tak my si tady hrajeme na to, že musím být zavřená?“
Ale pak pochopila, co její kouč žádá. Co jí naznačuje: „Nejde o to, že jsi na olympiádě. Prostě chtěj porazit všechny holky. A já si řekla: Ježišmarjá, tak co! Tak
je porazím a bude to dobrý. Nakonec jsem neporazila jen dvě.“
Těžko bylo na cvičišti, ba i poté na trati, zvlášť ve finálové jízdě. Proto bronz chutná až zlatě.
„Já jsem si říkala, že kdyby to bylo všechno moc jednoduché, asi bych to ani nebyla já,“mrkla Samková. „V Soči jsem před závodem taky nebyla nějak extra nadšená, ale tady to bylo spíš o hlavě. Moje ježdění je už po čtyřech letech stabilní, jen si často dost nevěřím.“
I přes všechny fórky, díky nimž je společná práce baví.
„Evce jsou některé věci jedno, má ze všeho srandu. Ale když se soustředíte na sport, moc chcete a občas to nevyjde, pak se tím trápíte,“přibližuje Flejšar. „A já už umím odhadnout, co je v určitou chvíli potřeba. Ona se nad tím vždycky zamyslí a dojde jí to. My spolu trávíme tolik času, že se musíme mít rádi. A máme se rádi. Společně trpíme a společně se radujeme.“
Jako ve smutný předzávodní večer i v přešťastný medailový pátek.