Iliadu nemáme, Nagano ano
I doba, která si oškliví války, potřebuje hrdinské eposy. Náš největší vytvořili hokejisté před dvaceti lety
Překvapivý triumf národního týmu není jen českou specialitou. Němci si užili fotbalový „zázrak v Bernu“v roce 1954, když se stali mistry světa. Američané „zázrak na ledě“v roce 1980, když na olympiádě jejich podceňovaní hokejisté porazili Sovětský svaz. Ty emoce stále uchovává společenská paměť i filmy. Tak jako si my uchováváme „zlaté hochy z Nagana“, hokejové porážky Sovětů z března 1969 nebo Věru Čáslavskou a její triumf na hrách v Mexiku.
Tři týdny po volbě hlavy státu česká společnost působí rozděleněji než kdy dřív. Co by ji mohlo stmelit? Alespoň zdánlivě a na čas? Třeba sportovní triumf. Nejlépe národního týmu. Kdyby s ním předem nikdo nepočítal. A kdyby přišel před zraky překvapeného světa.
Takto se zapsalo do paměti před dvaceti lety Nagano. Patří k výrazům, které není třeba vysvětlovat. Ještě před třiceti lety tu jméno japonského horského střediska lidé neznali. Od roku 1991 se vědělo, že v Naganu se budou konat XVIII. zimní olympijské hry. Teď řeknete Nagano a každý ví, že myslíte únor 1998 a olympijský triumf „zlatých hochů“.
To slovo označuje největší úspěch českého hokeje. Zlato z nejlépe obsazeného turnaje v historii. Z olympijských her, kde se v hokeji poprvé nekádrovalo mezi amatéry a profesionály, kde skutečně hráli všichni nejlepší. To slovo označuje i vítěznou náladu a partu. Partu, jaká tu nikdy předtím nebyla a kdo ví, jestli ještě vůbec někdy bude.
Vláha pro spálenou zemi
Jména Hašek, Jágr, Reichel, Šlégr, Růžička, Svoboda, Ručinský, Patera, Procházka, Špaček, Šmehlík, Hamrlík, Lang, Čaloun, Moravec, Straka či Dopita si pamatují mnozí. I ti, kteří sport spíše vytěsňují, či jím dokonce trochu pohrdají. Ta jména totiž neoznačují jen sportovce, ale bájné hrdiny. Kdo jiný by dokázal porazit výkvět hokejového světa, vyřadit favorizované Američany i Kanaďany s nejlepším hokejistou všech dob Waynem Gretzkým – a ve finále porazit Rusy? Byla to zakladatelská jména legendy. Hrdinové eposu, jaké vznikají jen vzácně. Rekové, o jakých kdysi dávno básnil slepý pěvec Homér.
K legendě samozřejmě patří i jisté přehánění. Třeba slova jako rekové. Nebo srovnávání Hlinkova výběru s Homérovými hrdiny. To se přece říkávalo i po jiných úspěších a událostech – a nepochybně se to bude říkat i v budoucnu. Ostatně Homéra, jeho Iliadu a Odysseu, také nesmíme brát doslova.
Iliada zachycuje jen pár dnů z letité války o Tróju. Ale je to hrdinský epos, po jakých byla očividně poptávka. A nezmizela ani skoro tři tisíce let po jeho vzniku. Dvacet let od Nagana je ještě krátký odstup pro seriózní bilanci toho, jak se triumf odrazil na české společnosti i kultuře. Ale že tu jistá poptávka byla i je, o tom svědčí už opera Nagano z roku 2004.
Homér představil posluchačům své bájné hrdiny: Achilla, Petrokla či Hektora. Jiné hrdinské eposy se mohou opírat o doložené historické události. Například o perské války, o bitvu u Thermopyl a statečný odpor Sparťanů vedených Leonidasem, kteří při obraně průsmyku padli do posledního. Za tyto postavy si můžeme dosazovat české hokejisty či jiné sportovce a ptát se: Byl českým Achillem spíše Jágr, Hašek, nebo Růžička? Byli nějací čeští sportovci Leonida- sovými Sparťany, kteří uhájili výsledek a čest i za cenu vlastní smrti?
To je samozřejmě jen legrace. Vždyť víme, že přízvisko „český Achilles“vyhradil Kosmas knížeti Břetislavu I. Ale jiná věc působí reálněji. Triumf v Naganu přišel do znejištěné společnosti. Přišel tři měsíce poté, co padla vláda Václava Klause a s ní i tehdejší establishment. Dva měsíce poté, co se prezident Václav Havel v rudolfinském projevu Klause i jeho odkazu zřekl. Přišel v době, kdy vládl úřednický kabinet Josefa Tošovského, kdy Miloš Zeman vystartoval k moci, aby zúročil své heslo o „spálené zemi“, a kdy se rozkládala ODS (Jan Ruml byl zvolen předsedou Unie svobody ve chvíli, kdy lidé – včetně novinářů – slavili triumf hokejistů).
Dodnes se vedou spory o to, jestli Havel v Rudolfinu jen pojmenoval neblahé pnutí ve společnosti („blbá nálada“), nebo zda sám „blbou náladu“cíleně vyvolával. Nevyřčená poptávka po něčem pevném ale visela ve vzduchu. A triumf v Naganu přišel právě v té chvíli. Pateticky řečeno: v době, kdy se nedostávalo Achillů ve výkonné politice, jich přiletělo plné letadlo z Nagana. Hrdinský epos byl na světě.
Nejslavnější střelec v dějinách
Člověku to nedá a projde si dvacet let staré noviny. Takto líčil atmosféru rozhodujících okamžiků v zápasu s Ruskem tehdejší zvláštní zpravodaj Lidových novin v Naganu Lukáš Tomek: Běží 49. minuta finálového zápasu tur- naje století. Pavel Patera vyhrává v ruské obranné třetině buly, puk získává Martin Procházka a přiklepne ho na modré čáře stojícímu obránci Petru Svobodovi. Ten malinko popojede, napřáhne se a vší silou udeří do puku, který letí okolo zkoprnělých ruských obránců přímo do růžku Štalenkovovy branky – český tým vede 1:0 a toto vítězství si už vzít nenechá. Svoboda, který ještě před pár lety vůbec nedoufal, že ještě někdy za Českou republiku nastoupí, se stává nejslavnějším střelcem v dějinách světového hokeje.
Tak psaly Lidové noviny 23. února 1998. Výraz „nejslavnější střelec v dějinách světového hokeje“byl samozřejmě nadsazený, ale tak už to v legendách chodí. Emoce válcují fakta. I to, že střelec vítězného gólu Petr Svoboda byl zřejmě posledním exulantem, který hrál za národní hokejový tým. Do Kanady se nedostal na smlouvu s týmem NHL, jak to bylo běžné u jeho spoluhráčů, ale v osmnácti letech (roku 1984) klasickou emigrací. Na „stará kolena“si ho pro národní tým vyhlédl trenér Ivan Hlinka a dobře udělal.
Emoce dokládal i soupis těch, kteří uronili slzu. Mezi nimi právě trenér Ivan Hlinka, jinak řazený mezi „tvrďáky“. A také kapitán Vladimír Růžička: „Nepamatuji si, kdy jsem naposledy brečel, ale tentokrát se mi po tvářích slzičky kutálely,“řekl v rozhovoru pro LN. „Během té minuty mi hlavou proběhla prakticky celá moje kariéra.“
Triumf přišel do znejištěné společnosti, v níž panovala – slovy Václava Havla – „blbá nálada“. Přišel tři měsíce poté, co kvůli skandálům padla vláda Václava Klause.