Ruští kluci a bába

Osobní výběr ze světového tisku

Je to až monotónní čtení. Ať člověk otevře jakékoli ruské noviny, víc než tří témat se v těchto dnech nedočká. Všechen prostor vyplňují olympiáda (z ruského pohledu samozřejmě naprosto neplnohodnotná), prezidentské volby (z nichž ovšem drama nevykřeše ani novinářský mistr) a ruské ztráty v Sýrii (kterým už přestává rozumět i velmi vytrvalý ruský vlastenec).

Jistou bezradnost přiznávají i liberální Moskovskije novosti: „Po rozprášení Islámského státu pobyt ruských vojsk v Sýrii definitivně ztratil smysl a vede pouze k dalším ztrátám.“List tak prezentuje jeden ze dvou zorných úhlů, pod nimiž ruská média vojenské angažmá Moskvy v Sýrii nahlížejí. Ten druhý předkládá ruským čtenářům heroické příběhy vojáků bránících svobodu daleko za hranicemi své vlasti.

Poslední případ, kdy se ruští poradci a žoldáci stali oběťmi amerického náletu, měl podle reakcí v azbukou psaném tisku dvojí efekt: část obyvatel jaderné velmoci se zalekla, zda tohle přece jen už není krok k válce s velmocí jinou. Části naopak čerstvě prolitá krev vlila do žil novou dávku zběsilého vlastenectví. Vyvážených komentářů, jako je ten, který v listu Moskovskije novosti zveřejnil expert na armádu a vedení válek Alexandr Golc, moc není. Pochybování o smyslu vojenských operací, které Moskva vede v zahraničí, je totiž skoro rovno vlastizradě.

„Otázka, proč tam umírají naši vojáci, zůstává bez odpovědi,“tvrdí Golc a popisuje, jak ruský letec major Roman Filippov, kterého sestřelili rebelové, přežil zásah stroje, katapultoval se, a když skončil na zemi, obklíčený rozzuřenými nepřáteli (nejen v syrské válce patří ruští letci k nejnenáviděnějším kvůli bombardování civilistů), při představě „vlídného zacházení“raději ukončil za pomoci ručního granátu svůj život. „Za kluky,“zakřičel prý a tahle jeho poslední slova Golc právě zpochybňuje. Ne že by je zoufalý PETRA PROCHÁZKOVÁ muž nevyřkl. „Zbývá ale vyjasnit, proč právě ruští kluci na Blízkém východě vůbec umírají.“

*** Prezidentské volby jsou sice úplně z jiného samovaru, ale i o jejich smyslu někteří novináři a opoziční politici pochybují. Tradiční a opatrnická Nězavisimaja gazeta kvůli ní sice zavedla, podobně jako jiné listy, dočasnou rubriku. Je to ale nuda i pro ty, kdo se o politiku opravdu zajímají.

Tak například zmiňovaný deník se v článku Javlinskij a Sobčaková nechtějí odstoupit z voleb věnuje poněkud pošetilé snaze vyřadit ze hry jasného favorita (nebo spíš jistého vítěze) Vladimira Putina. Jisté mládežnické liberální Hnutí 14 procent vyzvalo ostatní kandidáty, aby toho hlavního zažalovali za porušení ústavy, protože kandiduje už počtvrté. Jenže ruský základní zákon pouze praví, že nikdo nesmí kandidovat více než dvakrát za sebou, což Putin neporušil. Hnutí tedy přišlo s nápadem, aby alespoň dva demokratičtí kandidáti z volebního klání odstoupili. Mělo na mysli Javlinského a Sobčakovou, těm se ale nechce. Že nevyhrají, sice vědí, ale proč se nezviditelnit?

Nězavisimaja gazeta suše a bez emocí popisuje, že Hnutí 14 procent tvoří řadoví aktivisté, kteří se pojmenovali podle výsledků sociologických výzkumů: z těch vyplývá, že v ruské společnosti smýšlí liberálně zhruba 14 procent lidí. Jen aby to následující prezidentské volby potvrdily.

Fakt, že ruští sportovci nesmějí v Koreji závodit pod svou vlajkou, dráždí početné řady vlastenců natolik, že je ani uctívaná hlava státu nedokáže uklidnit

*** Nakonec olympiáda. Pocit ukřivděnosti a nespravedlivého postihu za státem organizovaný doping se – světe, div se – pokusil zmírnit sám Vladimir Putin. Nechal se slyšet, že za vyloučení si mohou Rusové sami. Jenže fakt, že ruští sportovci nesmějí závodit pod svou vlajkou, dráždí početné řady vlastenců natolik, že je ani uctívaná hlava státu nedokáže uklidnit. Zvlášť když jim Komsomolskaja pravda přitakává, že se už zase stali obětí spiknutí. Lidový ruský list dal slovo několikanásobné olympijské vítězce a mistryni světa v běhu na lyžích Jeleně Vjalbeové.

Ta se v obsáhlém rozhovoru představila jako „prostá ruská bába“s tvrdým charakterem, načež čtenářům vysvětlila, že žádný státem organizovaný doping neexistoval. A že hlavního svědka, bývalého šéfa Moskevské antidopingové laboratoře Grigorije Rodčenkova – který utekl do Ameriky, aby tam všechno „naprášil“–, naverbovaly západní tajné služby. Navíc, je to prý blázen: „Gríšu znám mnoho let. Není to úplně zdravý člověk. Chtěl spáchat sebevraždu a sám se pobodal nožem,“vypráví Vjalbeová.

Kdo chce, věří „ruské bábě“, kdo ne, musí se smířit s nelehkou pravdou o ruském sportu. Ruské listy mu v tom moc nepomohou – žádné pádné důkazy pro ani proti nepřinášejí.