Všechny Zikmundovy barvy
podepsalo přes 450 šlechticů, nebyl v něm ani stín podezření o Zikmundově vině. Lucemburka pisatelé listu naopak uctivě nazývali dědicem království a „naším budoucím pánem“. I prohusitská šlechta tak nadále počítala s nástupnictvím Zikmunda, který se ostatně snažil z podílu na kazatelově smrti vyvinit.
V dopise české šlechtě Lucemburk naznačoval, že pokud by Hus neodjel na koncil ukvapeně a dostavil se do Kostnice spolu se Zikmundovým dvorem, vyvíjela by se jeho kauza úplně jinak. Jak ještě uvidíme, šlo o velkou licoměrnost, ta ovšem nedílně patřila k Lucemburkově politice a diplomacii. Zikmund věděl mnohem více než třeba Petr z Mladoňovic, Husův průvodce a později hlavní český zpravodaj o jeho smrti. Právě Petr se domníval, že Husovo zatčení v Kostnici vzešlo z popudu kardinálského kolegia a Zikmundovo rozčílení nad touto akcí bylo upřímné.
První Středoevropan
Výtky vůči Zikmundově postoji k Husovi se ve velkém objevily až roku 1420, kdy se Lucemburk v čele křižácké armády pokusil dobýt Prahu. Otevřená vzpoura vůči legitimnímu nástupci trůnu byla neslýchaným činem a revoltující Praha se snažila svůj postoj všemi prostředky ospravedlnit. Husité zpochybňovali Zikmundovo královské důstojenství a porušení glejtu bylo jedním z hlavních argumentů, proč není hoden trůnu. Právě v této době se začíná rodit tradice, v níž je Václav IV. v husitském prostředí vnímán jako spravedlivý vládce, usilující o dobro poddaných, zatímco Zikmund se stává králem tyranem, jenž neustále porušuje nároky kladené na křesťanského panovníka.
Je trochu paradoxní, že František Palacký, který se zasloužil o odbornou rehabilitaci husitství, se k Lucemburkově roli v Husově kostnickém procesu stavěl velmi smířlivě, až omluvně. Když se měl Zikmund rozhodnout, zda obětuje Husa, Poprava Jana Roháče z Dubé nebo se koncil rozejde, a tím bude zmařena naděje na nápravu celého křesťanstva, zvolil římský král podle Palackého menší zlo, tedy první možnost.
V tomto případě ovšem Palackého autorita nezafungovala a v historickém povědomí se začal utvářet obraz navazující na starší husitskou tradici, která vnímala pozvání a glejt jako léčku k vylákání Husa na koncil. Toto nazírání, podpořené vlivným dílem Aloise Jiráska, poté přežívalo až do závěru 20. století.
Listopadová revoluce roku 1989 otevřela cestu k přehodnocení dosud glorifikovaného husitství a tím i postavy Jana Husa. Shodou okolností právě v této době došlo v celé střední a středovýchodní Evropě ke změně pohledu i na Zikmunda Lucemburského. Pětisté padesáté výročí jeho úmrtí v roce 1987 vyvolalo vlnu odborného zájmu, která vyústila ve vydání celé řady pozoruhodných prací. Jedno měly tyto knihy, jež získaly ohlas i u širší veřejnosti, společné. Doceňovaly úlohu Zikmunda jako velkého státníka a diplomata. V době rozvolňování hranic a počínající evropské integrace ovšem získával obraz posledního Lucemburka ještě další podtext. Měl to být právě on, kdo vládl ohromnému území, jež rámovalo na severu Baltské a Severní moře, na jihu Středozemní moře a na východě sa- halo prakticky až k moři Černému. Vedle toho byl Zikmund vnímán i jako architekt středoevropského mnohonárodnostního státu, který se o století později podařilo vytvořit Habsburkům.
Zikmund se dočkal rehabilitace i v našem prostředí. Očišťování pověsti posledního Lucemburka šlo ruku v ruce s proměnou obrazu husitství, jenž místy nabýval zcela opačných kontur než v předešlém období. Hodnocení vztahu Zikmunda a Husa na kostnickém koncilu se přitom vrátilo do linií, které načrtl již Palacký. Tedy že Lucemburk obětoval Husa vyšším politickým zájmům. Tímto prizmatem byl hodnocen i glejt, který měl zaručovat jen bezpečný příjezd do Kostnice, nikoli však ochranu v dějišti koncilu. Právní historie přispěla do mozaiky kostnických událostí důkladným rozborem Husovy kauzy z pohledu církevního práva. V procesním postupu římské církve nebylo shledáno žádné větší pochybení, na rozdíl od Husa, který se dopustil řady procesních i taktických omylů.
Domnělé maličkosti
Kruh se tak zdánlivě uzavřel. Zikmund byl zbaven viny za Husovo uvěznění, jeho další snahy dostat reformátora ze spárů kostnického koncilu měly být nakonec obětovány ve prospěch vyšších zájmů. Rovněž římská církev jednala jen podle zavedených procesních zvyklostí, takže po právní stránce proběhlo vše korektně, byť z hořící hranice se radoval asi málokdo. Dosavadní pohled na kostnické události měl být v 19. a 20. století zkreslován úzkou českou perspektivou, která až příliš přeceňovala význam Husovy kauzy v rámci celoevropské světské i církevní politiky. Příběh českého reformátora tak měl patřit jen mezi „alia minora“, „ostatní maličkosti“neboli méně podstatné koncilní záležitosti. Tento pojem ostatně v souvislosti s Husem použil právě Zikmund.
V těchto konturách se Zikmundův a Husův příběh dostali na divadelní jeviš- tě. Ladislav Smoljak, velmi dobře poučen aktuální historickou literaturou, uvedl v závěru roku 2009 v Divadle Na zábradlí „divadelní historickou lekci“Hus: Alia minora Kostnického koncilu. Hra vzbudila pozornost, byť asi jinou, než jakou autor a představitel jedné z rolí zamýšlel. „Antijiráskovské“vyznění nikoho moc nepobouřilo, rozpaky naopak vyvolalo statické pojetí díla či dlouhé a nepříliš záživné monology. Jako nefunkční se ukázalo i spojení cimrmanovského „neherectví“s excelentním dramatickým výkonem Petra Čtvrtníčka v roli Zikmunda.
Představení Hus: Alia minora nakonec do historického povědomí výraznější brázdu neudělalo. Dočkalo se ostatně jen minima repríz, neboť již v době premiéry nemocný Smoljak půl roku po uvedení hry zemřel. Zajímavý podnět tak zůstal zapomenut, a když se chystal nový velkofilm k šestistému výročí Husovy smrti, sáhla Česká televize k sice ověřenému, nicméně tradiční schémata opakujícímu námětu Evy Kantůrkové.
Kulaté husovské jubileum přineslo nejen nový velkofilm, ale také intenzivnější historický výzkum. Ve zdánlivě dobře probádaném tématu Zikmund a Hus – kde byly vysloveny už všechny myslitelné interpretace – se přece jen objevily další souvislosti. Historik Petr Elbel blíže prozkoumal původ osob, které v Kostnici zatýkaly Jana Husa. Překvapivě se nejednalo o vyslance kardinálského kolegia, jak se domníval Petr z Mladoňovic a další čeští delegáti – a v jejich stopách i většina historiků –, ale především o Lucemburkovy blízké dvořany a rádce! Ti jednali pravděpodobně ze Zikmundova pověření.
Toto zjištění vrhá nové světlo i na další okolnosti. Zikmundův hněv vůči koncilním delegátům, když se dozvěděl o Husově zatčení, byl bezpochyby jen dobře sehranou etudou, stejně jako následná intervence u papeže. Se skutečným Zikmundovým postojem i scénářem „královského hněvu“, jenž patřil podle středověké politické teorie do repertoáru spravedlivého krále stejně nedílně jako vladařské ctnosti, byli seznámeni přítomní církevní hodnostáři, nikoli však Husovi stoupenci. Zikmund sice byl cholerik, ostatně jako většina Lucemburků, zároveň však uměl svůj hněv i dobře zinscenovat.
Pozdější ospravedlnění, že král nabádal Husa ke společnému příjezdu do Kostnice, je také v rozporu s jeho tehdejšími instrukcemi. Lucemburk potřeboval Husa na koncil bezpodmínečně dostat, čím dříve, tím lépe. Se symbolem a hlavou kacířského hnutí, které ohrožovalo klid v jeho budoucím království, bylo třeba skoncovat. Třeba i pomocí nesplnitelných slibů a glejtu, o jehož účinnosti musel mít i sám Zikmund pochybnosti. Později se z Husovy kauzy skutečně stala i vysoká karta v široce koncipované hře o budoucnost koncilu, karta, již Zikmund načas využil. Upálení Husa – a tím i zrození mučedníka reformního hnutí – mu však cestu za českým trůnem osudově zkomplikovalo.
Obraz Zikmunda Lucemburského, od jehož narození uplynulo ve středu 650 let, rámují v českém historickém povědomí především dvě popravy, Jana Husa a Jana Roháče z Dubé. Ve světle těchto dvou ikonických událostí jakoby blednou Zikmundovy nepochybné politické schopnosti, díky nimž si získal respekt celé křesťanské Evropy. Ke korekcím zažitého obrazu došlo zejména v posledním čtvrtstoletí, ovšem nejen pozitivním směrem. Osoby, které v Kostnici zatýkaly Husa, nepatřily k vyslancům kardinálského kolegia, jak se domníval Petr z Mladoňovic a po něm i historici. Byli to Zikmundovi dvořané a rádci!
Patnáct let čekání
Zikmund dokázal díky svému politickému talentu mnohokrát těžit ze situace, která se zdála neřešitelná. V případě nástupnictví na český trůn byl ale postaven před tolik protichůdných zájmů, že to přesahovalo i jeho síly. Získal sice na svoje skráně královskou korunu, bez souhlasu husitské politické reprezentace se ale nemohl reálně ujmout vlády. Ta přijetí Zikmunda podmiňovala náboženskými koncesemi, které Lucemburk jako světská hlava křesťanstva jednoduše nemohl schválit. Začarovaný kruh mohl prolomit jen silou, válečný konflikt ale posiloval více protivníka. Roajalistická šlechta si ostatně více než Zikmunda hleděla svých vlastních zájmů.
Zikmund postupně pochopil, že vládu v království mu nezajistí opakovaně selhávající křižácké výpravy ani domácí katolíci, ale široká stavovská koalice. Cestu k ní otevřela dokořán bitva u Lipan. Následující dva roky vyjednávání, během nichž bylo třeba sladit dříve nesladitelné požadavky panovníka, římské církve a husitů, patří k vrcholným kouskům Lucemburkova diplomatického umu. Ani Zikmundovo politické mistrovství však nedokáže v historické paměti převrstvit vzpomínku na popravy dvou Janů.