Citius, altius, fortius!

i obětováni, což této „vybíjené“dává další slovní význam...

Různé varianty míčových her byly v Mezoamerice hojně rozšířeny – s tvrdým a až tříkilovým gumákem je hráli iMayové (ve sportu jménem pokolpok) či další etnika předkolumbovského období v oblasti Mexika, Guatemaly a Nikaraguy. O hře v 16. století píší kronikáři, jako byl dominikán Diego Durán (uměl aztécký jazyk nahuatl) či Gonzalo Fernández de Oviedo, jenž hru vylíčil a při tom podal první evropský popis kaučuku.

Rozličně velká hřiště čili míčovny s kamennými mantinely se dochovaly na stovkách lokalit: v El Tajínu (délka přes 100 metrů), Monte Albánu, Chichen Itzá nebo Tule. Raná hřiště naznačují enormní stáří této kratochvíle; první odkrytá míčovna v chiapaském Soconusku vykazuje stáří přes 3000 let, olmécké míče z mokřadu El Manatí jsou snad i starší!

Nešlo však jen o trávení volného času, o zábavu. „ Tlachtli mělo mytologický a náboženský význam: hřiště reprezentovalo svět a míč božské tělo, slunce i měsíc. A nebesa sama byla posvátnou hernou tlachtli, kde si nadpřirozené bytosti hrály s hvězdami jako s míči... Ale v každodenním světském světě to bylo záminkou k velikému sázení, kde značné množství šatů, peří, zlata a otroků měnilo své majitele; od základu to byla hra pro veliké muže, avšak někteří padli do zkázy či otroctví,“doplňuje Jacques Soustelle v práci Každodenní život Aztéků (1955). Utkání dvou týmů mohlo mít další významy: symbolický svár světla a tmy, přípravy na válku anebo boj o život a plodnost, jak naznačuje mayská sbírka Popol Vuh.

Hra jako prapočátek kultury?

O hru jde především: všechny lidské společnosti měly a mají nějaké atletické sporty, zápolení či cvičení se v tělesné zdatnosti a dovednostech, což je další z 67 kulturních univerzálií, tedy jevů společných všem lidem. Nejlepší zápasníci, plavci, běžci či jezdci – a leckde i jejich ženské protějšky – si odpradávna vydobývali prestiž a uznání; zdokonalovali se.

Doklady jsou nekonečné. Už některé postavičky z jeskynních maleb západní Evropy bývají interpretovány jako běžící či zápolící lidé, ze slavné Jeskyně plavců v Gilf Kebíru na egyptsko-libyjském pomezí jsou známy plavoucí figurky o stáří osmi tisíc let. Četné národy měly soutěže ve skákání, házení anebo jízdě na různých tvorech – od jaka po osla. Na Západě dodnes budí senzaci různé varianty nomádské herní zábavy střední Asie, která se ve zkomolené perštině nazývá buzkaši čili „braní si kozla, kozy“. Družstva jezdců na koních se utkávají o bezhlavé kozlí tělo, tele či náhražku, jako je tomu v Afghánistánu, Kyrgyzstánu ( kokboru) nebo Tádžikistánu. Existují i elitní hráči jako afghánský „Jágr“– Azíz Ahmad.

Podstatné je, že takové soutěže mají jasně daná pravidla. Zmenšují a lajnují svět na nějaké kolbiště, kde platí jiné zákony. Hry přinášejí aktérům i divákům napětí – a to za podmínek, které jsou všem srozumitelné. „Hra začne a v určitém okamžiku skončí. Odehraje se. Hra ihned nabývá pevné podoby jako kulturní forma; když se odehrála, zůstává ve vzpomínce jako duchovní výtvor nebo poklad, je předávána tradicí a může se opakovat... Možnost opakování je jednou z nejpodstatnějších vlastností hry,“promýšlel teorii hry Johan Huizinga v dodnes inspirativním díle Homo ludens, hrající si člověk (1938, česky 2000). Tam píše o svém přesvědčení, že „lidská kultura se rodí a rozvíjí ve hře a jako hra“.

Během zimních olympijských her je to snad ještě zřejmější; opakují se ve čtyřletém cyklu, kolektivně vzpomínáme na hokejový zázrak v Naganu („Přepište dějiny!“), vyprávíme o tom dětem a jako národní poklad Čechů uchováváme vzpomínky na všechny Haškovy zákroky proti Hullovým střelám anebo na Reichelův nájezd proti Kanadě. A to vše s nadějí, že na kluzišti, kde po dekády platí táž pravidla o pěti hráčích v poli a jednom v brance, se něco podobně úžasného zopakuje. Chvíle, kdy uvidíme ty nejlepší.

Malé dějiny her, bojů a sportů

I takoví Irokézové, Huróni, Mohawkové a další severoameričtí indiáni znali své hrdiny, přeborníky v lakrosu, jak jejich sport pro stovky hráčů s tvrdým míčkem a holemi nazvali misionáři (dle francouzského slova la crosse pro pažbu, hůl).

Stejně tak dnešní Bhútánci dosud oslavují nejzdatnější lučištníky; pokud se tedy příliš neopijí a netrefují místo vzdálených terčů i kolemjdoucí, což je jedním z nejčastějších zranění v horském království, jak autorovi tohoto textu vyprávěl primář v bhútánském Thimphu... Japonci si úctu k lukostřelbě ( kjúdó) uchovali i dlouho po nástupu palných zbraní, poněvadž šlo o specifický druh mentálního i fyzického výcviku, který měl rozvíjet koncentraci.

Každá doba a každé místo tříbí lidskou zdatnost jinak. V Mezopotámii existoval i rituální a rekreační lov, kdy panovník lovil dravce v umělé oboře – byl to symbolický střet dobra se zlem. Na stěně hrobky dvou královských služebníků v egyptské Sakkáře je velkolepá scéna dvou zápasníků, kteří jsou postupně vyobrazeni v desítkách klinčů, hmatů, chvatů a podkopů. Je stará 4000 let. Ovšem ještě slavnější je scénka dvou boxujících hochů (s rukavicemi!), kteří jsou krásně vyvedeni na minojské fresce z ostrova Santorini.

V antickém Řecku byla tělesná výchova zvláště důležitá. První sportovní reportáž přinesl už Homér, jenž ve 23. zpěvu Iliady popisuje, jak slavné pohřební hry dal Achilleus uspořádat za zemřelého Pa- trokla. Rek nejprve stanovil odměny jezdcům, vozatajům: první měl dostat nádhernou dívku, stříbrný šestiletou klisnu, třetí překrásný kotel a „bramborovému“závodníkovi přislíbil dvě hroudy zlata. Načež pak Diomédés se přehnal již docela blízko, stále po hřbetě šlehal své spřežení bičem a koně do výše zdvíhali nohy a střelhbitě pádili dráhou. Napořád zrnečka prachu se na jezdce snášela, jeho zlatem zdobený vůz i kováním z cínu se řítil za koňmi rychlými v patách. I zanechal za sebou vzadu jenom nevelkou kolej ráf loukotí v jemňoučkém písku – takovým letělo letem spřežení Diomédovo, referoval Homér o závodě. Po něm přišly pěstní boje, dále zápolení kdo s koho, běh, zápas oštěpem (do první krve), střelba z luku a házení kopím i diskem, které si díky sošným diskobolům stále asociujeme s antickou olympiádou.

Pakliže Řekové měli od roku 776 před Kristem, jak praví tradice, své olympijské hry se sportovním „během na jeden stadion“, Římané měli souboje gladiátorů. Pohřební hry byly původně „darem“k uctění památky mrtvého. První gladiátorský zápas v Římě se konal k úmrtí patricije D. Junia Bruta Pery v roce 264 před Kristem a uspořádali jej jeho dva synové, aby uctili otcovu památku. Souboje pak měly daná pravidla, disciplíny, typy bojovníků i své fanoušky, k nimž patřil také filozof Seneca, jenž ale odsuzoval boje odsouzených zločinců bez ochranného brnění. „Pro většinu Římanů byl gladiátorský zápas slušným sportem, nicméně ve 2. století našeho letopočtu začal být kritizován křesťanskými apologety. Násilí však nebylo hlavní příčinou námitek ze strany křesťanů, větší problém pro ně představoval úzký vztah mezi hrami a pohanskými bohy...“píše Roger Dunkle v autoritativní práci Gladiátoři (česky 2011).

Jednomu mytickému „nanebevzetí“teď přihlížíme i my, protože se s úžasnou kariérou na domácích stadionech loučí hokejový gladiátor a kladenský rytíř: Jaromír Jágr, sportovní bůh naší doby.

A je to tu zas. Miliardy lidí z celého světa opět sledují zimní olympijské hry, které jim nabízejí výjimečné zážitky, podívanou, naděje, napětí i poměřování sil těch nejlepších reků v dané disciplíně... Záliba lidí v soutěžích, v tělesném zápolení a sportech je věčná. Své míčové hry měli Číňané či Italové, ale indiáni hráli „vybíjenou“doslova o život. Na stěně hrobky v egyptské Sakkáře je velkolepá scéna dvou zápasníků, stará 4000 let. Ještě slavnější jsou ale dva boxující hoši na minojské fresce z ostrova Santorini.

Autor je etnolog a historik kultury