Ve smíchu hledá usmíření
Osmdesátka je obvykle příležitostí, při níž umělec bilancuje svůj život a dílo, jež se mu za dlouhá léta úsilí podařilo vytvořit. Jiří Menzel teď bilancovat nemůže, zotavuje se z těžké nemoci. Naštěstí od šedesátých let minulého století, kdy se proslavil doma i ve světě, mnohé udělal – jeho filmy můžeme vídat průběžně při četných reprízách a retrospektivách –, a třebaže nepatří mezi upovídané celebrity, občas se i se svými pocity svěřil.
„Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se zlu dokážeme smát. V tom smíchu nehledejme cynismus, ale usmíření.“K citovanému úryvku z explikace k filmu Ostře sledované vlaky, Menzelově slavné celovečerní prvotině z roku 1966 oceněné hned Oscarem za neanglicky mluvící film, se režisér hlásil i po letech: „Mám dojem, že jsem ten kousek papíru mohl přiložit jako explikaci ke každému svému filmu. Mám dost jiných chyb, ale myslím, že v tomhle jsem si byl vždycky věrný,“napsal ve svých knižních vzpomínkách Rozmarná léta v roce 2003.
Poprask kolem oscarových Vlaků v Americe i doma a úspěchy dalších svých filmů, vančurovského Rozmarného léta a povídky ze Škvoreckého předlohy ve Zločinu v šantánu, které následovaly rychle po sobě, prožíval v uvolněných šedesátých letech spolu s ohlasem na první režie v Činoherním klubu jako jeden velký zamlžený sen, k němuž se potom v časech ne tak příjemných mohl vracet. Vracel se i k cennému přátelství se „strejdou“Bohumilem Hrabalem, podle jehož předlohy natočil rok před Ostře sledovanými vlaky jednu z povídek pro film Perličky na dně a po nich postupně další nestárnoucí filmy – Skřivánky na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, a nakonec i Obsluhoval jsem anglického krále.
Hrabalův „copánek“
Předtím než dokončil poslední hrabalovský film, vyprávěl Jiří Menzel, jak s autorem pracovali: „S panem Hrabalem jsme udělali, S Bohumilem Hrabalem v roce 1966. jak on říkal, takový copánek, z několika jeho povídek jsme sestavili celý film vždycky tak, že já navrhl, co by tam ještě mohlo být, a pan Hrabal to napsal.“
Po úspěchu Ostře sledovaných vlaků dostal nadějný český režisér nabídku na stáž v Americe. Oželel ji, protože věděl, že bude točit Skřivánky na niti. „Stihli jsme je udělat celé až do první kombinované kopie, pak už bylo vymalováno,“vzpomínal po letech. „Film šel do trezoru, Hrabal nesměl psát, já nesměl točit, jen pomalinku mě pustili k práci a pan Hrabal pomalinku začal publikovat.“
Jiří Menzel popisoval okolnosti, za jakých vznikaly jeho snad nejpopulárnější filmy Postřižiny a Slavnosti sněženek: „Dostal jsem rukopis Postřižin a věděl jsem, že by to byl hezký film. Tak jsem s námětem chodil za papalášema, říkali, že s Hrabalem jsem se zbláznil. Trvalo osm let, než jsem Postřižiny mohl dělat. Hrabal už publikoval další věci, ale schvalovači vytáhli argument, že je to kostýmní film a že by to bylo moc drahé. Ale já chtěl, aby se Hrabal vrátil do filmu, a tenkrát právě vyšly Slavnosti sněženek, a tak jsme stejným způsobem z nich upletli copánek a předložil jsem ho velmi rychle. A nevím proč, snad že to bylo současné téma, se toho lekli. Nechvalně známý kritik z Rudého práva Kliment, který psal posudky na všechny moje filmy, varoval – pozor, aby z toho nebyly další Skřivánci na niti! Nakonec řekli, ať natočím radši ty Postřižiny. Film udělal díru do světa, měl úspěch v kinech a skvělé kritiky. Tak honem další Hrabal. A to byly konečně Slavnosti sněženek, které jsme měli připravené. Myslím ale, že by byly snesly ještě důkladnější přípravu.“
Režisér se dnes dožívá osmdesáti let. Jeho mezinárodní význam stvrdila čerstvá cena z Berlinale a Menzelův aktuální herecký výkon si mohou diváci ověřit ve filmu Tlumočník, který bude mít příští týden českou premiéru. Vytvořil v něm jednu z hlavních rolí.
Služba autorovi a hercům
Ač nesporně je úspěšným filmařem, nepřeceňoval Jiří Menzel nikdy roli režiséra. Tvrdí, že podstata režie je v nalezení osobnosti, kterou pro film použije: „Jsem něco jako klenotník, který vybírá diamanty a osadí je do šperku – když si v Postřižinách hraje pan Hrušínský s Magdou Vášáryovou, tak já jsem jen tím, kdo je dal dohromady, ano, je u toho kameraman Šofr, který ví, jak to nasvítit, a tak dále, ale hlavní vklad kromě Hrabalova, který to napsal, je Rudolf Hrušínský, jeho osobnost, kterou si pěstuje celý život, aMagda. Měl jsem štěstí na tyhle lidi, na Jánose Bána, na Magdu, na Pepíka Abrháma, na pana Hrušínského,“připomíná „své“herce, kteří spolu s ním stvořili úspěch filmů Rozmarné léto, Postřižiny, Vesničko má středisková nebo třeba Konec starých časů.
K hercům coby režisér přistupoval vždy s úctou až pokorou. Nejen zpoza kamery, ale také jako divadelní režisér (mimochodem, výčet jeho tuzemských i mezinárodních divadelních režií, podobně jako herecká filmografie jsou impozantní). Úkol režiséra vidí ve službě autorovi a hercům, tvrdí, že režisér nemá být vidět: „On je první divák, hercům umožňuje souhru a dává jim příležitost naučit se něco nového, aby byli dobří i pro příští role v dalších inscenacích, aby se obohatili. Můj úkol režiséra je najít v nich, co sami o sobě ani třeba nevědí, a dokázat, aby to objevili. Důležité je, aby herec zůstal sám sebou, režisér by ho neměl znásilňovat. Nemám rád, když z představení trčí režisérské ego. Divadlo je živý tvor. Není tu nic jiného, než herec a text. Všechno ostatní jim může jenom pomáhat.“
Kdo by chtěl spočítat práci a ocenění filmového a divadelního režiséra, scenáristy a herce, který pracuje déle než půl století, zaplete se do ohromného výčtu titulů a dat. Ostatně, jeho dílo je nesmazatelně zakotvené ve filmových a divadelních slovnících. Pro nás, kteří leckteré scény z Menzelových filmů už známe nazpaměť, a přece se k nim rádi vracíme, jen platí ta stále opakovaná otázka: kolik máme umělců, které svět zná a bezvýhradně ctí, přestože jsou tak výsostně čeští?