Lysenkismus dneška

Existují desítky palčivějších problémů, než je znovuzavedení dílen a pozemků do škol

Vzpomínám na dílny s láskou. Většinou jsme hráli o to, kdo vydrží déle s prstem ve svěráku. Spolužák-rozhodčí utahoval a měřil čas. Na pozemcích jsme většinou do konce hodiny čekali, až nám učitel vydá hrábě, napsal jeden čtenář v diskusním fóru v reakci na „legislativní iniciativu“Asociace malých a středních podniků. Jejím cílem je znovuzavedení dílen a pozemků na základních školách.

Podobných vzpomínek najdeme u tohoto široce diskutovaného tématu celou řadu. Je s podivem, že tak nepodstatná věc získává takový ohlas. V Auditu vzdělávacího systému v ČR 2017, který jsme s nezávislými experty zpracovali a před pár týdny vydali, problém „dílny a pozemky“nenajdete. Proč? Protože existují desítky mnohem palčivějších problémů, které je třeba v českém vzdělávacím systému řešit. Dílny by se nevešly ani do pomyslné první stovky.

Ale o. k., kohouti jsou malí páni, to jitřenka řídí kokrhání. On by okolo tématu nebyl takový humbuk, kdyby myšlenku nepodpořil velitel v demisi Andrej Babiš. Těžko říct, zda zrovna snil a zda to bylo snění bdělé. Nebyl jsem u toho. Vím jen, že v knize vizí velkého vůdce se píše o tom, kterak se budou české děti v roce 2030 ve školách zabývat dobýváním Marsu. Pravděpodobně na to půjdou se srpem a kladivem. Oni už naši dědové přece říkali, že řemeslo má zlaté dno. A někteří také říkali „balšaja těchnika“.

Kulturní revoluce revival

Nešť, agenda byla nastolena přímo premiérem. Musíme se s tím vyrovnat. Co by povinné dílny a pozemky do českých škol mohly přinést? Zjednodušme si možnosti na dva základní scénáře. Ten první, dle mého žel mnohem pravděpodobnější, pracuje s představou jakési „kulturní revoluce revival“. Děti v českých školách se vrátí zpět k dobrým kořenům a vytvoří živé obrazy podobné těm v budovatelských knihách z poloviny 20. století. Chlapci pěkně v „modrácích“a v pozici napovídající, že právě hloubají nad využitím zákonů mechaniky. Děvčata vidí naši vzdělávací reformá- BOHUMIL KARTOUS toři pravděpodobně s vařečkou v ruce, toužící zvědět, jak nasytit pána tvorstva, jemuž nad dílenskými problémy vždy pořádně vyhládne. Společně se pak, ruku v ruce, setkají na školních pozemcích, kde procítí lásku k hlíně a zažijí zázrak života pěstěného vlastníma rukama v potu tváře.

K tomuto scénáři se schyluje mnohem pravděpodobněji zejména proto, že české školy a čeští učitelé nežijí v podmínkách, jež by umožňovaly uchopit pracovní činnosti nějak jinak, užitečně, s přínosem pro budoucí osobní a profesní život žáků. Současná náplň pracovních činností ve školách (ano, prosím, tento předmět je součástí povinného vzdělávání v ČR) odpovídá svou povahou něčemu mezi domácími pracemi a výtvarnou výchovou. Školy na nic jiného nemají prostředky a učitelé nemají potřebnou kvalifikaci, aby své žáky dokázali vybavit základními pracovními dovednostmi do světa, do nějž budou vstupovat v následujících desetiletích. Proto také alibisté z řečené asociace a další lysenkovští reformátoři volají po dílnách a pozemcích. Vědí, že k něčemu užitečnému by bylo třeba nejprve začít investovat do vzdělávání a udělat ze škol skutečné společenské laboratoře. Na to ale nemají ani představivost, ani odvahu.

Traktorista s počítačem

Pojďme se přesto zkusit podívat, jak by to mohlo probíhat, kdyby se ČR chovala jako vyspělá, nikoliv zaostalá země. V prvé řadě bychom se museli pozastavit nad tím, že rozvoj manuální motoriky má velmi pozitivní vliv na rozvoj mozku. A čím dříve se tak děje, tím lépe. To znamená, že důraz na práci rukou by byl kladen zejména v předškolním vzdělávání. Tam by směřovala první investice – do vybavení školek vhodnými stavebnicemi a rozvojovými hračkami a do vzdělávání učitelek tak, aby uměly dětem tyto činnosti zprostředkovat. V tomto věku se totiž tvoří vztah k manuální činnosti a roste potenciál „šikovnosti“. Ne na 2. stupni ZŠ, jak se domnívají Lysenkové. Na této úrovni ještě nemusíme nutně mluvit o technologiích, obejdeme se bez nich.

Se vstupem do základní školy a s tím, že děti v tomto věku už do styku s technologiemi přicházejí, by bylo dobré je postupně integrovat do pracovních činností. Lysenkové si to možná nepřipouštějí, ale on i ten mechanik-opravář bude muset při práci s traktorem používat počítač, jelikož traktor je dnes vysoce sofistikované zařízení s řídicí jednotkou a v budoucnu bude velmi pravděpodobně často řízen na dálku (jako třeba už v současnosti důlní bagry). Ona i ta zahradnice bude muset pracovat s počítačem, když bude v aplikaci navrhovat efektivní zavlažovací systém a programovat řídicí jednotku tak, aby systém efektivně fungoval.

V „chytrých“domácnostech budou domácí práce obsahovat zcela pochopitelně práci s aplikacemi. 3D tisk se stane běžnou součástí života. Má jistě velký smysl na toto děti ve školách připravovat. Začít ale musíme u řešení zásadního problému českého vzdělávání, a to je nedostatek investic, vize a koncepce. Do té doby, než se podaří tohle změnit, budou českému vzdělávání vládnout Lysenkové.