ÚHEL POHLEDU O Mlhovi a Vodníkovi
Pohádka pro otrlé děti o přičinlivém muži, jenž byl po letech služby svým chlebodárcem bez milosti zavržen
Bylo nebylo, v jedné zemi, takové útulné kotlině ověnčené skoro ze všech stran horami, se před devětašedesáti lety narodil chlapec, kterého rodiče pojmenovali Mirek. Dávám ti jméno Vodník, řekl však poté, co Mirek skutečně dozrál, kmotr Mrázek a policejní odposlechy jsou nám toho svědkem.
Chlapec to byl od mládí přičinlivý, až horlivý, a tak nebylo divu, že si ho brzy mezi ostatními mladíky všimli staří mužové, kteří v té zemi s podporou mocných východních chánů vládli, a vzali ho do své party, kterou důvěrně nazývali Partaj. Udělali z něj nejprve náčelníka ostatních mladíků, potom nařídili obyvatelům země, aby ho zvolili do tamní národní rady, a do správy dostal malé léno v největším městě, rozloženém kolem sídelního hradu. Co si myslí, nikdo nevěděl a vlastně na tom nesešlo, protože důležité bylo, že věděl, jak cokoli zaonačit.
Nebylo divu, že uměl onačit! Byl totiž nejen horlivý, ale i učenlivý. Naučil se skvěle šlapat vodu ve vládním rybníce, zároveň moc nevystrkovat hlavu, zručně potápět nepřátele, nadnášet své spojence a hromadit dušičky, které se jednou můžou hodit, protože kdo ví, co se může stát.
A taky že se stalo. Mocní východní chánové zeslábli, domácí staré muže jedné listopadové noci opustili a všechno bylo jinak. Vlády se ujali lidé, kteří říkali, že nejsou jako oni, tedy ta Partaj, a skutečně takoví nebyli. Vodníka ti tenkrát noví z národní rady nevyhnali, avšak on brzy odešel sám, i Partaj potichu opustil. Dobře věděl, že se dřív nebo později najde mezi novými někdo, kdo ho bude potřebovat, komu se budou hodit jeho dušičky, kdo ocení jeho umění tu přimáčknout, tu povolit, zkrátka onačit, a že když to nepůjde jinak, najde si takového sám.
V zájmu Mlhových cílů
Jen svatý Václav ví, kdo koho našel, ale jisté je, že jednoho dne se Vodník octl po boku muže, který se jmenoval Miloš. I jemu našel kmotr Mrázek krycí jméno: Mlha. (Jen nejvěrnější kortešové směli Milošovi říkat Bimbo, kterýžto hold on s hlavou laskavě ke straně skloněnou s úsměvem přijímal.)
Mlha byl muž nesmírně ctižádostivý, snil o tom, že jednou bude stát v čele své vlastní politické strany, ba celé země, že vstoupí hlavními dveřmi do vládní budovy nad řekou, že se stane prezidentem a bude sídlit v hradě nad městem. Byl také pyšný, zejména na svou chytrost, a náležitě dával najevo všem, kdo ho nebyli ochotni obdivovat a velebit, že jsou jen ubozí hlupáci a nounejmové, což je, milé otrlé děti, něco jako ňoumové.
O Vodníkovi naopak řekl, že je nejúspěšnější akvizicí, jakou z Partaje získal, a Vodník dělal možné i nemožné, aby to potvrdil. Mlhovi v jeho nezměrné touze v oné zemi ověnčené horami vládnout neúnavně pomáhal pomocí všech fíglů, triků, čar a kouzel, které se ve starém vládním rybníce naučil. Nebál se použít ničeho, aby dosáhl Mlhova cíle. Když se jim pak podařilo do vládní budovy vstoupit skutečně hlavními dveřmi, Mlha Vodníka za odměnu učinil svým vrchním rádcem a nic nedbal všech těch pisklounů a nounejmů, kteří z bezpečí kaváren poukazovali na Vodníkovu partajní minulost. A Vodník se vůbec netajil tím, že když jde o vážnou věc, umí do všech odpůrců a potenciálních konkurentů nasypat i olovo.
A pak Mlha jednoho dne věrným řekl, že se vlády nabažil a že odejde na nedalekou Vysočinu, kde bude objímat stromy, pít pivo a číst knihy. Ve skutečnosti tam šel na čekanou, až se uvolní prezidentský stolec. Jenže čekání se Mlhovi protáhlo víc, než tušil. Kortešové z jeho vlastní Partaje vůbec nestáli o to, aby je znovu mistroval, tentokrát dokonce z hradu a k vládě pomohli jinému. Mlha zuřil, přísahal pomstu kortešům i celé straně, kterou opustil.
Opět se ukázalo, jak umí Vodník být pracovitý a užitečný. Mlhovi pomáhal ničit jednoho ze zrádných kortešů za druhým i celou neméně proradnou stranu. Připravíme je o hlasy i o hlavy, slíbili si spolu. K tomu zalo- žili spolek přátel Mlhy, který měl dva cíle: škodit zrádné straně aMlhovi pomoci na hrad. A znovu se jim dařilo, nevěrné straně po tisících unikaly hlasy ze všech ran, které jí zasazovali, a hlavy zrádců se jen taktak držely nad límci jejich sak.
Usilovná práce – a té se Vodník nikdy nebál – přinesla ovoce. Mlhu zvolili prezidentem a usadil se na hradě, proradná strana přišla o hlasy i o hlavy, všichni pisklouni a nounejmové byli zahnáni do svých kaváren.
Kytku ano, na pohřeb ne
Kdyby tahle pohádka byla pro hodné děti, Vodník by byl po zásluze odměněn a znovu se postavil do čela Mlhových rádců. Je však pro děti otrlé, a tak to s Vodníkem muselo špatně dopadnout: po splnění úkolu byl bezmilosti zavržen. Postarali se o to noví rádcové, které on sám v řemesle všehoschopnosti vyučil. Na dobývání hradu směl sice vzpomínat, dovnitř však nesměl. Když umřel, Mlha se dal slyšet, že kytku ano, na pohřeb však nepřijde.
A protože i pohádka pro otrlé děti musí skončit poučením do života, tady je: nevěř mlze, i vodník se v ní ztratí! Platí to nejen pro lidi, ale i pro politické strany.