Osudný den kněze ze Zahrádky
V neděli bude Tomáš Halík sloužit mši v kostelíku, odkud komunisté vyhnali pátera Josefa Toufara. O dva roky později ho umučili
PRAHA V neděli uplyne 70 let ode dne, který vešel do učebnic jako Vítězný únor. Komunistický převrat určil na dlouhá léta osud země. Ale také osud člověka, který zemřel přesně o dva roky později. V neděli uplyne také 68 let od smrti pátera Josefa Toufara. Kněze, kterého komunisté umučili a který byl teprve před třemi lety řádně pohřben. Mučedníka si lidé připomenou v kostele v Zahrádce na Vysočině – na místě, odkud byl Toufar donucen odejít.
„Zahrádka byla pro Toufara zásadní, působil tady osm let. Přišel jako kaplan v roce 1940 a byl tam až do roku 1948. Zažil tam válku a poválečnou situaci. V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězili komunisté. V Zahráce a jejím okolí ale i díky aktivitě Toufara vyhráli lidovci. To byl první hřebíček, který si komunisté pamatovali, a hned v únoru mu to pak spočítali,“vypráví publicista Miloš Doležal, který o knězi publikoval dvě knihy a který je spolupořadatelem vzpomínkové akce.
Po několika letech byl nakonec zpečetěn i osud samotné Zahrádky. V roce 1969 rozhodla vláda o její likvidaci kvůli výstavbě vodní nádrže Želivka. Zůstal kostel svatého Víta, který dnes stojí obklopen vodní hladinou. V neděli právě v tomto kostele bude sloužit bohoslužbu kněz Tomáš Halík. „Vždycky se na Vysočinu snažíme aspoň jednou za rok dostat někoho jiného, než kdo je tady běžně. Lidi nemají většinou příležitost se s někým takovým setkat. Podařilo se nám oslovit Tomáše Halíka a ten měl zrovna čas a chuť přijet,“říká Jan Kárník, předseda Nezávislého podmelechovského spolku, jednoho z hlavních organizátorů.
Příběh platný obzvlášť letos
Podle Halíka je dnes Toufarův příběh stále aktuální. „Josef Toufar zemřel po bestiálním mučení komunistickou policií, přesně dva roky po ,Vítězství pracujícího lidu‘. Ano, zemřel na následky tohoto komunistického puče, který přišel poté, co většina Čechů a Moravanů v posledních svobodných volbách uvěřila komunistům, že se změnili, že jim jde o de- mokracii a blaho občanů,“připomněl Halík. Podle něj je důležité to připomínat právě letos, kdy „skalní komunisté opět zdvihají hlavy a dostávají možnost i po volebním neúspěchu významně spolurozhodovat o charakteru vlády a směřování naší země a kdy staronový prezident ostentativně ignoruje toto tragické výročí a místo úcty k obětem komunismu půjde řečnit na sjezd komunistické strany“.
Halík se zapojí také do setkání v nedalekých Kalištích v hostinci UMahlerů, kde budou zájemci debatovat o současné Evropě, českých dějinách i jejích osudových osmičkách.
Tlak na odchod Josefa Toufara ze Zahrádky nastal podle publicisty Doležala v podstatě ihned po únorovém puči. Už 28. února okresní akční výbor na svém prvním zasedání probíral jako jeden z prvních bodů nutnost odstranit kněze. „Ten okamžitý tlak ukazuje na to, jak totalita pracuje s elita- mi národa nebo s intelektuály. Hned se na ně zaměří. U Toufara byl důvod jednoduchý, byl v Zahrádce osobností, přirozenou autoritou, za kterou šli mladí lidé i lidé, co nechodili do kostela. A to pro ně byla velká překážka,“říká Doležal. Komunisté začali tlačit na církev a sám Toufar později pochopil, že je to marný boj.
Rezignoval a byl přeložen do Číhošti. Ještě před jeho odchodem vznikla petice, pod kterou se podepsaly tři tisíce lidí. Podle Do- ležala dokonce i někteří komunisté. Věc na tu dobu nevídaná. Bylo to však málo platné.
V Číhošti se v prosinci 1949 odehrál zázrak – před zraky dvaceti lidí se v místním kostele pohnul dřevěný křížek. Komunisté chtěli Toufara usvědčit z podvodu. Procesu se však už farář nedočkal. Zemřel na následky surového bití v Praze.
Do Číhošti se vrátil až v roce 2015, poté co se podařilo objevit tělo v hromadném hrobě na Ďáb- lickém hřbitově v Praze. Nepohodlný farář měl zmizet ze světa.
Zatímco do Číhošti se vrátilo Toufarovo tělo, v Zahrádce ho od loňska připomíná aspoň socha od Olbrama Zoubka. Byla jeho poslední, o pár měsíců později sochař zemřel. „Toufar byl skromný tichý člověk, nedělal žádnou církevní kariéru, lidi homěli hrozně rádi a pak s ním komunisti zatočili. Je potřeba lidem pořád připomínat, že tady takoví lidé byli,“míní Kárník.