„Fraška“systémové změny

Sedmdesát let po únoru ’48 bychom našli paralely s dnešní situací. Ale ještě více rozdílů

Karel Marx kdysi poznamenal, že všechny velké události a postavy se objevují dvakrát – jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Snad proto bude poučné podívat se na československý převrat v únoru 1948 poněkud jinak, totiž skrz předpoklady, které tehdy převrat umožnily. Jsou, či nejsou přítomné i dnes?

Znechucení společnosti

Základním předpokladem úspěšného puče bylo znechucení valné většiny obyvatel ekonomickým a politickýmmodelem uspořádání společnosti. Toto znechucení, společně s rozpadem základních hodnot ospravedlňujících masarykovskou prvou republiku, bylo klíčové. Velká hospodářská krize 30. let byla jen předstupněm hrůz druhé světové války. „Mizení“Židů v táborech kdesi na Východě, heydrichiáda, zločiny na sklonku války, ale i následný „odsun“valné většiny československých Němců a části Maďarů zamíchalo s hodnotami společnosti tak, že vlastně již nic nebylo jisté a jasné. „Objektivní“pravdy dlouhého 19. století byly relativizovány, nic již nebylo nemožné, vše bylo myslitelné. Válečné hrůzy oslabily etické pojivo společnosti a její hodnotový a morální základ.

Středoevropský prostor byl zasažen genocidou elit, na které se okupační německý režim obzvláště zaměřil. Aniž počítáme domácí Němce, odhaduje se, že jen v důsledku samotné války a německé okupace Československo ztratilo asi třetinu svých profesních elit (právníci, lékaři, inženýři).

Starý prvorepublikový režim neměl po roce 1945 významnější podporovatele, v podstatě všichni relevantní političtí hráči se shodovali, že republiku je třeba kompletně přestavět. Otázkou jen bylo jak. Vyhrál ten, kdo měl největší tah na branku, kdo nabízel nejlíbivější program, navíc měl ideologickou a mocenskou podporu východní supervelmoci.

Důležité též bylo, že republika ztratila mnohé klíčové demokratické instituce. Komunisté ovládali valnou část bezpečnostního aparátu. Důležitá byla kontrola médií. V době převratu měli komunisté pevně v rukách rozhlas, tehdy klíčový zpravodajský prostředek. Brzy ovládli většinu tiskovin, a to dokonce i těch patřících jejich politickým protivníkům. Nezpochybnitelnou širokou podporu komunistů v únoru 1948 nutno vidět i z této perspektivy.

Zajímavý je osud soudních institucí. V roce 1939, krátce po nacistické okupaci, zanikl československý Ústavní soud. Byť až do května 1948 zůstal formálně na papíře jako jedna z institucí předvídaných prvorepublikovou ústavou, fakticky nikdy nebyl po roce 1939 obnoven.

Obecná justice samozřejmě existovala, byla ale válkou zásadně oslabena. V květnu 1945 byla neobsazena asi polovina soudcovských postů. Dílem to bylo proto, že okupační správa neměla příliš zájmu k obsazování českých soudních pozic, dílem ale též proto, že ti nejstatečnější soudci skončili na popravištích.

Po květnu 1945 probíhající retribuční procesy, tedy trestání „nacistů, kolaborantů a zrádců“, jak se tehdy říkalo (zdaleka ne na všechny potrestané osoby však tato označení platila), byly vedeny mimořádnými, revolučními tribunály. Takovýto výkon revoluční lidové spravedlnosti oslaboval základní ideály soudnictví demokratického státu. Retribuční tribunály byly efektivní a rychlé, vytvářely však dojem, že tato karikatura soudního procesu je skutečným právem.

Tam, kde rozhodovaly normální soudy, stávaly se často terčem politických útoků. Justice byla terčem různých populistických ataků již za prvé republiky, po roce 1945 to však dostalo novou dimenzi. Nejvyšší správní soud, který na rozdíl od Ústavního soudu válku přežil, rozhodoval mnohé politicky citlivé kauzy, např. týkající se znárodňování majetku na základě prezidentských dekretů. Ještě před únorem 1948 byl tento soud opakovaně drsně kritizován zejména komunistickými politiky, a to vždy, když rozhodl způsobem, který se politikům nelíbil. Klement Gottwald v projevu na manifestaci v srpnu 1946, tedy ještě v době, kdy komunistická strana vystupovala „umírněně“, na adresu několika rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jasně vymezil své chápání „soudcovské nezávislosti“: „Soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády.“

Doba ideologických rychlokvašek

Po komunistickém puči justice zcela zklamala a během krátké chvíle se stala velmi spolehlivě fungujícím kolečkem v soukolí zločinů stalinismu. Stalo se to přitom velmi jednoduše. Krátce po únorovém převratu v roce 1948 bylo z justice vyloučeno asi deset procent z tehdejších dvou tisíc soudců, kteří byli podle představitelů státostrany „nepřátelští a politicky nespolehliví“. Několik málo soudců poté na protest proti novým poměrům odešlo. Ještě mnohem razantněji probíhala obměna prokuratury.

Noví soudci a prokurátoři byli často ideologické rychlokvašky, absolventi několikaměsíčních kurzů práva na „právnických školách pracujících“(PŠP). Moc nově příchozích „lidových“soudců spočívala nikoliv v tom, že by jich bylo více než starších kolegů, ale spíše v tom, že ovládali klíčová místa v justici včetně míst předsedů soudů. Evropské soudnictví je tradičně postaveno na byrokratickém ideálu, k jeho ovládnutí proto postačí obsadit místa soudních funkcionářů. Do roku 1951 se tak z celkových 280 absolventů pěti běhů PŠP stalo 55 předsedy okresních soudů, jeden byl na Nejvyšším soudě, 115 jich bylo okresními prokurátory.

Sedmdesát let po převratu bychom jistě našli mnohé paralely se stávající situací, snad ale ještě více rozdílů. Nečekejme ale, že se historie opakuje stejnými cestami a metodami. Tragédie února 1948 se stejným způsobem opakovat nebude. Jaká bude budoucí „fraška“systémové změny české demokracie, uvidíme. V každém případě doba před únorem 1948 ukazuje dost inspirací k tomu, abychom se vyvarovali chyb, kterých se naši předci dopustili.