Jsme moudří, tudíž bezdětní
Hrdinný a statečný boj s neomarxisty přichází do nové fáze: postaráme se o to, aby byly děti co nejdéle doma s maminkama. My, konzervativci, bychom měli jásat. Jenže místo toho pláčeme.
Aby bylo jasno: v Chlívku jsme měli většinu dětí ještě na studiích, takže ty starší měly doma mámu i tátu, a byla to asi nejlepší doba života. Ale ne každý to tak vidí, chce či potřebuje stejně.
Naše vlastní ideové či lidské preference by nám neměly zatmívat úsudek, natož abychom tyto své preference vnucovali ostatním. Platí totiž jedno jasné empirické pravidlo: čím konzervativnější státní rodinná politika, tím větší rozpad rodin.
Lze to zformulovat v krásném paradoxu: ačkoli státní sociální politika ostentativně podporuje tradiční model rodiny, fakticky nechtěně vytváří rostoucí vrstvu těch, kteří žádné děti nemají.
Čím více podporujeme tradiční rodinu (třeba tím, že máme dlouhou, až čtyřletou rodičovskou dovolenou), tím více zůstávají zejména maminky dlouho doma a poté se třeba velmi obtížně vracejí do práce. Ale hlavní problém je úplně jinde: nastavíme-li vidličky „rodina, nebo práce“, tak se spousta mladých žen rozhodne na mateřství rezignovat. Zajímavá práce je celoživotní projekt, výchova dětí je, hrubě řečeno, projekt výrazně kratší. A leckterá dáma nechce přijít o osm let profesního života tím, že bude zavřená doma na „dovolené“.
V Německu a Rakousku zůstává trvale bezdětná každá třetí žena. U nás to zatím platí jen o vysokoškolačkách, ale trvale bezdětná je už skoro každá čtvrtá.
Za Aší, stejně jako u nás, panuje veliká nedůvěra ve státní zásahy do výchovy mrňousů. V Německu určená nacismem, tady komunismem. Dostupnost jeslí, školek i družin je ještě horší, navíc funguje silnější sociální kontrola: pokud žena pošle své dítě do mateřinky, či dokonce do jeslí, snadno schytá nálepku krkavčí matky. V sousední Francii přitom předškolní péče o děti funguje excelentně. Osmdesát procent francouzských matek chodí do práce, většina dokonce na plný úvazek. A výsledek? Přeplněné porodní sály – a opravdu nikdo se neodváží tvrdit, že kvůli zaměstnaným maminkám vyrůstají zmalých Frantíků frustrované a neveselé lidské bytosti. Hodně dětí se rodí ve Francii, ve Spojeném království, ve Spojených státech, tedy v zemích, které sázejí na školky a jesle, chůvy nebo kombinaci obojího.
V zemích, kde podporují tradiční rodinu – Itálie, Španělsko, Řecko, Portugalsko – je porodnost jednoznačně nejmenší: na jednu ženu připadá pouhé 1,3 dítěte.
Důsledky konzervativní politiky jsou zcela očividné: sice se můžeme pochválit, že nepodporujeme erozi tradiční rodiny, ale značná část mladých žen v konkurenčním prostředí zjišťuje, že „teď“si dítě rozhodně nepořídí – a za deset let zjistí, že už je pozdě. Ale vysvětlujte takové věci našim osvíceným senátorům.
V zemích, kde podporují tradiční rodinu, jako je Itálie, Španělsko, Řecko či Portugalsko, je porodnost jednoznačně nejmenší: na jednu ženu připadá pouhé 1,3 dítěte