Lidé nevlastní svá těla

Přestane-li být nevinný lidský život nedotknutelný, je konec všemu, říká australský profesor filozofie David S. Oderberg

z komplice informaci, kde se unesené dítě nachází, je navýsost proporcionální odpovědí na škodu, již rodiči únos způsobil.

LN Úmyslně jsem řekl, že rodič „bude přesvědčen“, že zná komplice uneseného dítěte. Co když se plete amučí, či dokonce umučí nevinného? Totéž bych mohl říci o soudci, který vynese rozsudek smrti. I on se může splést.

Ale jeho úmysl – alespoň předpokládejme, že tomu tak je v drtivé většině případů – není zlý.

LN Ale špatnou věc přece činí.

Lidé dělají špatné věci neustále, ne vždy však jsou subjektivně vinni.

LN Teď nerozumím, co chcete říct…

Vezmu-li vám peněženku, jelikož se spletu a budu si myslet, že je moje, udělal jsem něco, co je objektivně špatné – zcizil jsem vaši věc a nepochybně vám musím peněženku vrátit. Nedopustil jsem se ale krádeže, nýbrž omylu.

LN V případě trestu smrti nebo únosu nejde pouze o ukradenou peněženku.

Samozřejmě. Ale předpokládám-li, že rodič, jemuž unesli dítě, nejednal příliš ukvapeně a dbal, jak nejvíce v dané situaci mohl, aby se přesvědčil, zda jde o skutečného komplice, nelze ho subjektivně vinit za čin. Jeho omyl je však obrovský amá dalekosáhlé důsledky, to nijak nezpochybňuji ani by mě to nikdy nenapadlo.

LN Hovoříte-li o omylech, pak mě napadá, že jste v roce 2003 podpořil vojenský zásah v Iráku…

Dlouho jsem o této věci přemýšlel, protože mě trápí. Pamatuji si, že jsem tehdy četl biografii Saddáma Husajna od britského novináře Cona Coughlina, jež mě o oprávněnosti invaze přesvědčila. Propadl jsem hysterii po 11. září, přál jsem si, aby měl tehdejší americký prezident George W. Bush pravdu. Ohlédnu-li se, musím říct, že mě stejně jako miliony jiných neokonzervativci podvedli. Jejich kritici měli od začátku pravdu, neokonzervativci navíc uvedli do zmatku celý Blízký východ. Mýlil jsem se, což mě velmi mrzí.

LN V souvislosti s trestem smrti jste řekl, že nevinný člověk má absolutní právo na život. Může doktor, je-li těhotná žena kvůli těhotenství v ohrožení života, provést potrat?

Doktor by nikdy neměl vědomě zabít nenarozené dítě, aby zachránil život matky. Takový čin je pouhopouhou vraždou. Existují nicméně případy, nejznámějším z nich je mimoděložní těhotenství, kdy matka, která je v ohrožení života, může legitimně podstoupit lékařské procedury, jejichž výsledkem může být i smrt nenarozeného dítěte.

Nenarozené děti bezpochyby umírají v důsledku různých operačních zákroků, a pokud smyslem těchto procedur není zabití dítěte, lze takový zákrok považovat za morálně odůvodnitelný. Nikoli vždy, ale někdy ano, přičemž to „někdy“bych velmi zdůraznil. Smrt dítěte totiž nikdy nemůže být prostředkem k záchraně života matky. Oba životy mají stejnou hodnotu.

LN Matka nemá právo na své tělo? Odpovím obecněji. Já jako osoba ne-

Australský profesor filozofie na Univerzitě v Readingu ve Velké Británii.

Ve svých knihách a článcích se zabývá především metafyzikou a etikou. Píše například o eutanazii, trestu smrti, právech zvířat, genetickém inženýrství, potratech či o konceptu spravedlivé války.

Kritik utilitaristického přístupu svého australského kolegy filozofa Petera Singera.

Šéfredaktor mezinárodního časopisu pro analytickou filozofii Ratio.

Žádná jeho kniha nebyla přeložena do češtiny, nejčastěji citovanou je Real Essentialism z roku 2007. mám absolutní právo dělat si se svým tělem, co chci. Je chiméra myslet si něco jiného. Nemohu například použít svou pěst a udeřit do tváře druhého člověka, aniž bych pro to měl dobrý důvod. Nemám absolutní právo – a já si myslím, že nemám vůbec žádné právo – mrzačit se pro vlastní potěšení ani použít své tělo k ukojení sadistické rozkoše druhých lidí.

Disponuji samozřejmě některými důležitými právy ohledně svého těla. Například mi nikdo nesmí ublížit či mě zabít, budu-li předpokládat, že nejde o trest, který nade mnou vynesl stát kvůli mému předchozímu jednání. Ale to je něco dost jiného než mít právo na své tělo. Řečeno jinak, mám nad svým tělem kontrolu, ale nejsem jeho vlastníkem. Kdybych byl, bylo by přece morálně přípustné, abych se prodal do otroctví, pokud by se mi zachtělo, ale neřekl bych, že bychom se cestou otrokářské společnosti měli vydat. Nebo byste to chtěl?

Všimněte si, že v podstatě všechny společnosti odsuzují sebevraždu. Proč to dělají, pokud jsou lidé bezrozpornými vlastníky svých těl? Proč nemohou spáchat sebevraždu, kdykoli chtějí, pokud jim jejich těla patří? Já například vlastním iPhone. Mohu s ním kdykoli mrštit o zeď a rozbít jej na tisíc kousků. To znamená něco vlastnit.

LN Jako byste vždy dokázal jasně rozlišit, co je morální, a tedy správné, a co je nemorální, a tedy zavrženíhodné. Není to však v některých případech těžké, ne-li zcela nemožné?

Je to extrémně těžké a nikoli jen v některých, ale v mnoha případech. V současných společnostech se navíc začíná dramaticky nedostávat moudrých lidí, kteří by pomohli rozsoudit, co je dobré a špatné. Stále více se snažíme „chápat důvody“jednání jedince, omlouvat každého za cokoli jeho výchovou, prostředím, v němž vyrostl, a podobně, ale to vše končí v naprosté a destruktivní relativizaci, kdy jedinec často pozná, že učinil něco špatného, až když nad ním soudce v soudní síni vyřkne vinen. To, že se moudrých lidí nedostává, však neznamená, že bychom seměli vzdát naděje na odlišení dobrého od zlého, od hříchu. LN A pomocí čeho to chcete odlišit? Pomocí svědomí.

LN Často zkorumpovaného…

Často bohužel ano, ale přece jen nám dosud i zkorumpované svědomí někdy našeptává, že děláme něco špatně.

LN Co je tedy například správné učinit, když vás nevyléčitelně nemocný blízký člověk, který trpí obrovskými bolestmi, o nichž ví, že budou ještě mnohem nesnesitelnější, s plným vědomím požádá, abyste mu pomohl s eutanazií? Je správné odmítnout jeho žádost, nebo mu pomoci?

Co myslíte vy?

LN Nevím. Proto se ptám.

Uznávám, že takové situace jsou tragické, ale je zřejmé, že eutanazie je neřeší.

LN Proč?

Protože je to navzdory všem polehčujícím okolnostem stále vědomé zabití nevinné lidské bytosti.

LN Stále se vracíte k motivu, že nevinný lidský život je absolutní hodnotou…

Ano, já si opravdu myslím, že pokud toto základní pravidlo porušíme – přestaneme veřejně uznávat, že nevinný lidský život je nedotknutelný –, je konec všemu.

LN Jaká je tedy správná odpověď na žádost trpícího o eutanazii?

Řešením těchto děsivých případů, kdy lidé trpí bolestmi a beznadějí a touží – a někdy je i jejich okolí tlačí k tomu, aby toužili – ukončit svůj život, spočívá ve změně postoje společnosti k těmto lidem. Je třeba hlubokého a opravdového soucitu a péče, nesmíme spatřovat v trpících a nemohoucích nechtěná a nepotřebná břemena, jež musíme nést, dívejme se na ně jako na lidi, kteří potřebují pomoc a lásku. Rodiny, charity i stát musejí zajistit, aby každý člověk bez ohledu na zdravotní stav mohl žít a dožít svůj život důstojně – důstojně v pravém slova smyslu.

LN Co tím myslíte?

Že skutečná důstojná smrt není onou „důstojnou smrtí“, již nabízejí obhájci eutanazie.

LN Věříte v Boha? Ano.

LN Jak o něm přemýšlíte?

Bůh stvořil přirozený řád, jemuž je bytostně vlastní dobro i zlo. Lidem současně bůh poskytl svobodnou vůli; tady je počátek morálky. Její objektivní základ je tudíž dvojí. Pokud by tomu tak nebylo, morálka by se zhroutila a každý by mohl dělat vše, co je mu libo; alespoň dle mne.

LN Dnešní doba je skoro posedlá předponou „post“. Žijeme v postkomunismu, v postpravdě, v postmoderním světě. Zdá se mi, že s touto předponou tvrdě bojujete.

Záleží na tom, o jakém „post“chcete mluvit. Můj filozofický postoj je skutečně v rozporu s kulturními a intelektuálními trendy, které znehodnocují pravdu, logiku, dokonce filozofii samotnou. Nelíbí se mi všechny ty pokusy o dekonstrukci tradice, společnosti, vysoké kultury, historických morálních hodnot, víry, společenského řádu a podobně. Vedou k rozkladu společnosti a jejích struktur, aniž by za tento rozklad, občas i v jednotlivosti obhajitelný, poskytovaly smysluplnou náhradu. Na druhé straně bych si však pro sebe několik slov s předponou „post“vyhradil.

LN Která?

Například postskepticismus, postateismus, postrelatvismus, ale také – a možná především – postglobalismus a postosvícenství.

LN Navzdory tomu, že se vám dekonstrukce nelíbí, přiznal byste například francouzským filozofům Michelu Foucaultovi či Jacquesi Derridovi nějaký pozitivní přínos?

Ne. A pokud byste mě chtěl k něčemu přece jen dotlačit, pak bych řekl, že někdy může mít dokonce trochu pravdy i philosophaster. (Philosophaster je divadelní hra, kterou na počátku 17. století napsal Angličan Robert Burton a jejíž hlavní postavou je člověk, který se za filozofa vydává a formálně jím je, ale ve skutečnosti jím není – pozn. red.)