„Nemá cenu dál pokračovat“
Na hrách se účastnil jen štafety. A Český biatlonista Jaroslav Soukup ji neustál...
dé, pronesl: „Medaile. Moc to nechápu. Prostě jsem se snažil jet co nejrychlejc. A teď si to užívám. Je to hezký, ne?“
V dalších sezonách to až tak hezké nebylo. Od roku 2016 přemýšlel, jestli nemá dát biatlonu sbohem, ale pokaždé se mu i něco povedlo, a tak zůstával. „Měl na víc, ale v hlavě už to měl nastavené trochu jinak,“usoudil šéftrenér Rybář.
Do sestavy pro Pchjongčchang se vmáčkl jako poslední. Kouč mu dal důvěru. Táhli to spolu dlouho, vždyť Soukup byl kdysi Rybářovým prvním dospělým svěřencem. Teď někteří namítali: Bere ho do Koreje jen za zásluhy. Kouč namítal: „Dokázal dřív naši štafetu podržet. Věřím, že to udělá znovu.“
Soukup dopředu věděl: Letíš na hry jen na štafetu, na tu budeme ladit. Měsíc nejel žádný závod. Tři dny před štafetou stále cítil formu, než se začala ztrácet ve tmě areálu Alpensia. Nepřipouštěl si to. Říkal si: Jo, teď mě dva dny bolely nohy, ale odpočal jsem si, půjde to.
Pod reflektory Alpensie se pak začaly dít věci. Ondřej Moravec a Michal Šlesingr zavzpomínali na své zářné chvíle, Češi v poločase štafety vedli a úplně nejradši by byli, kdyby někdo zapískal konec.
Šlesingr vyslal Soukupa na třetí úsek s náskokem 16 vteřin. Rybář stál nehnutě, pohledem upřeným na trať jako by Soukupa hypnotizoval. Do vysílačky vyzýval: „Ať si jede svoje, hlavně ať se nezahltí, má na tom úseku hodně silné soupeře. A ať neplaší, až k němu přiletí zezadu ten šílenec Bö.“
Johannes Bö k němu přiletěl a zase od něj odletěl. Soukupovi se povedla ležka, záhy však na trati pochopil: Je to v háji, dochází mi. Nohy hořely, tělo se třáslo. Před stojkou tušil, že je zle. A bylo, kroužil po trestném kole. „Ránymu létaly všude možně kolem terče,“říkal trenér mužů Michal Málek. Rybář si ulevil: „To je hrozná škoda.“Češi se odporoučeli na šesté a po posledním úseku Michala Krčmáře na sedmé místo.
Soukup se převlékl, nasadil opět svůj flegmatický výraz a líčil: „Celej jsem byl hotovej, nemohl jsem dýchat a stojku jsem si nepohlídal. Nevím, proč jsem takhle odešel. Kdybych měl normální formu, někde vepředu bych s nima přijel a mohli jsme bojovat třeba o třetí místo. Bohužel, nepovedlo se.“Ta štafeta byla i jeho posledními výstřely na velké biatlonové scéně. „Teď už to můžu říct. Končím. Nemá cenu dál pokračovat.“Tentokrát si byl jist, že jeho čas vypršel. „Chci konečně vidět své děti vyrůstat,“pronesl. Po světě se už natrajdal dost.
Rybář na něj hleděl se zvláštní nostalgii. „Bylo to loučení se ctí,“pronesl poté kouč. „To kolo tam být nemělo, ale v těch podmínkách na střelnici chybovali i další.“
Ano, proč to neříct, pro Soukupa měl vždycky slabost. Občas se takové pevné pouto mezi trenérem a závodníkem zrodí. A když pak kariéra končí, trenér říká podobná slova, jaká včera na samém konci her vyřkl Rybář: „Jsem rád, že jsem Jardu v životě potkal.“