Život a smrt Pavla Wonky
Nové archivní dokumenty ukazují, že muž uctívaný jako poslední oběť komunistické zvůle měl k čítankovému hrdinovi dost daleko
dění. „V současné době je nutné zahájit skutečný boj o člověka, o to, ho získat pro myšlenku socialismu.“Navzdory použití tehdejší ideologické hantýrky i explicitnímu přihlášení se k socialismu vyhodnotily tehdejší úřady nezávislou kandidaturu Pavla Wonky a jeho staršího bratra Jiřího jako neslýchanou provokaci. Oba muže čekala vazba a odsouzení k nepodmíněným trestům za pobuřování. Pavel Wonka následné věznění nepřežil, zemřel 24. dubna 1988 kolem 17. hodiny v cele královéhradecké věznice na celkový metabolický rozvrat způsobený hladovkou a neposkytnutím zdravotní péče.
Smrt PavlaWonky vyvolala šok v opozičních kruzích a velkou pozornost v zahraničí. Jeho pohřbu v rodném Vrchlabí se zúčastnily dva tisíce lidí včetně zástupců zahraničních ambasád. Zrodil se mýtus o umučeném východočeském disidentovi, poslední oběti komunistického vězeňství. Po třiceti letech a zpřístupnění archivních dokumentů je ale jasné, že tento mýtus zamlčuje řadu podstatných epizod Wonkova života.
Klukovské hry
V článcích o Pavlu Wonkovi bývá zdůrazňován jeho česko-německý původ a z něj plynoucí dlouhodobé šikanování celé rodiny. Do jaké míry byla tato zkušenost pro jeho další směřování určující, je velmi obtížné říci. Větší vliv mohl mít fakt, že nepoznal otce, který zemřel tři měsíce po jeho narození. Konstantou celého jeho života byla touha po uplatnění, získání respektovaného postavení a z něj plynoucí moci.
Do kontaktů se Státní bezpečností se dostal poprvé již jako patnáctiletý. V prosinci 1968 převzala trutnovská StB od vrchlabské Veřejné bezpečnosti případ ilegálního držení zbraní mezi místními mladistvými. Funkční pistole, pušky a samopaly měli mnozí doma od války a někteří vrchlabští kluci je sbírali, kompletovali a potajmu z nich i stříleli. Že věc udal právě Wonka, se nedá na sto procent prokázat, ale je to vysoce pravděpodobné, přičemž motivem byly zřejmě osobní spory. Jisté je, že Wonka v kauze vypovídal jako svědek, a to svědek velmi aktivní: při výslechu 6. února 1969 oznámil řadu dalších lidí, kteří kromě již vyšetřovaného Martina Holoubka a Jana Kubáta (syna známé spisovatelky Marie Kubátové) měli zbraně skrývat. Již několik dní předtím Wonka navíc udal, že jej Kubát fyzicky napadl a sebral mu 135 korun jako náhradu za zabavené zbraně – zřejmě mu došlo, že ho udal právě Wonka. Trestní stíhání za loupež však zastavil okresní prokurátor s tím, že šlo jen o „vyřizování klukovských účtů“. Soud, u kterého Wonka také aktivně svědčil, uznal 18. září 1969 Holoubka a Kubáta vinnými, ale od potrestání upustil vzhledem k nízkému věku pachatelů. Wonka se ještě po třech letech chlubil na bezpečnosti tím, že v roce 1969 „pomáhal při odhalování držitelů různých zbraní v partách ve Vrchlabí“.
„Jsem ochoten pomoci orgánům“
K další spolupráci s StB došlo v roce 1972, kdy Pavel Wonka končil studium strojní průmyslovky v Novém Bydžově. Wonka se 15. června 1972 objevil na trutnovské StB a zde oznámil, že se potkal s nám již známým Martinem Holoubkem. Ten sloužil na vojně v Mariánských Lázních, Wonkovi naivně prozradil, že se chystá k útěku za hranice, a nabídl mu, aby šel s ním. „Prohlašuji, že jsem ochoten v dalším pomoci orgánům podle jejich pokynů, ale byl bych rád, abych nikdy nebyl uváděn jako oznamovatel,“prohlásil Wonka do protokolu. V dalších měsících je Wonka StB přímo úkolován, v jejích materiálech se o něm hovoří jako o „oznamovateli“či „důvěrníkovi“. Pod kontrolou StB si šifrovaně dopisuje s Holoubkem a předstírá zájem uprchnout s ním přes hranice. V září 1972 ví StB již dost a Martin Holoubek je zatčen. Další vyšetřování je vedeno tak, aby „Pavel Wonka nebyl v případu jako oznamovatel nebo hlavní svědek, ale jako osoba, která jako předvolaný svědek pod tlakem výpovědí předcházejících svědků poctivě uvede všechny okolnosti s účinnou lítostí“.
Martin Holoubek byl 15. prosince 1972 odsouzen na dva roky nepodmíněně za nedovolené ozbrojování a přípravu zběhnutí do ciziny. Co vedlo Pavla Wonku k tomu, že zničil život svému známému? Mohl usilovat o dobré vztahy s StB proto, že byl sám vyšetřován pro kšeftování s ojetými auty. V listopadu 1972 navíc na schůzce s pracovníky StB řekl, že má „zájem o vstup do pohotovostního útvaru“. Jeho ambice v tomto směru však zůstala neuspokojena. Následující rok složil maturitu, ale nebyl přijat na právnickou fakultu, kam se hlásil. Musel proto na vojnu, po níž po krátkém působení v Komunálních službách města Vrchlabí začal v roce 1976 pracovat v podniku Sportovní stavby Náchod jako vedoucí střediska dopravy závodu Krkonoše.
V podniku se brzy projevil jako konfliktní pracovník, spory řešil udáním údajné trestné činnosti ředitele a svých spolupracovníků, později se soudil o neplatnost výpovědi. V této době také začal psát stížnosti nejrůznějším státním institucím. Krátce působil jako řidič v Agrochemickém podniku Trutnov a od druhé poloviny roku 1979 ve vrchlabské pobočce podniku Mileta Hořice. O tom, že jeho konflikty v zaměstnání byly spíše osobní než politické, výmluvně svědčí to, že v roce 1980 si již podruhé neúspěšně podal přihlášku do komunistické strany.
Spolupracovat s komunistickou bezpečností začal již v patnácti letech. Způsobil uvěznění kamaráda, s nímž plánoval útěk za hranice. Donášel na Václava Havla. Přesto jsou dnes po Pavlu Wonkovi (1953–1988) pojmenovány ulice v několika českých městech, v roce 2013 dostal medaili Za zásluhy a v pondělí mu bude in memoriam uděleno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu. Příběh Pavla Wonky se vzpírá černobílému vidění. O tom, že jeho konflikty v zaměstnání byly spíše osobní než politické, svědčí to, že v roce 1980 si již podruhé neúspěšně podal přihlášku do komunistické strany