Život a smrt Pavla Wonky

vel a herci byli převážně osoby z prostředí Charty 77.“O den později Wonka v další zprávě pro StB rozvedl, že spolu s Polanským na oslavě urgovali zasílání samizdatu Infoch, které jim prý slíbila v červnu v Praze Anna Šabatová. „Havel uvedl, že se distribucí materiálů opozice nezabývá, ale slíbil, že jim v tom směru vše zařídí. Přizval k rozhovoru Jarmilu Bělíkovou, které sdělil: ,Moji přátelé mají zájem o zasílání Infochu, já to nedělám, ty k tomu máš blíže, tak to zařiď.‘“

Dnešní ombudsmanka Anna Šabatová potvrzuje, že se sWonkou v Praze setkala: „Přišel jednou ke mně domů do Anglické 8 (manžel byl tehdy ještě ve vězení) a pak jsme spolu seděli v Demínce,“říká. „Některé jeho návrhy se mi intuitivně nelíbily. Měla jsem pocit, že je příliš aktivní, mluvil o věcech, o kterých se spíše nemluvilo, rozhodně ne při prvním setkání.“Na setkání s Pavlem Wonkou si vzpomíná i Petruška Šustrová, i když ho již není schopna přesně lokalizovat. „Pavla Wonku jsem znala spíš letmo, ale nejednou jsem o něm mluvila s přáteli, kteří ho znali lépe. Byl tak pevně přesvědčen o tom, že je v právu, až to člověka zaráželo,“říká Petruška Šustrová. „Na každé vybídnutí k opatrnosti opakoval právní argumenty – a měl jich vždycky po ruce hodně. Trochu jako by odmítal vnímat realitu: zákon říká to a to, jsem v právu – a to je celé.“

Žádné další zprávy od „kandidáta tajné spolupráce Nováka“se nepodařilo dohledat. Příčinu je třeba hledat v tom, že svazky téměř všech disidentů, s nimiž se stýkal, byly v prosinci 1989 skartovány. Spolupráci v každém případě ukončilo Wonkovo odsouzení ke 14 měsícům vězení za údajné rozkrádání vMiletě Hoři- ce Krajským soudem v Hradci Králové v březnu 1984. Trest Wonka nastoupil 5. června 1984, propuštěn byl 10. března 1985. Poté pokračoval ve své „kverulantské“činnosti: své stížnosti a podání adresoval nejrůznějším státním a stranickým institucím. Na počátku roku 1986 se s bratrem rozhodli kandidovat jako nezávislí do Federálního shromáždění, Wonka svůj volební program rozeslal do všech stran, kromě jiného třeba na sekretariát ÚV KSČ nebo sovětskému velvyslanectví. Kandidatura bratrů Wonků byla však zamítnuta a oni sami byli měsíc po volbách zatčeni a stíháni pro pobuřování. O rok, který strávili ve vazbě, později byl Pavel Wonka odsouzen na 21 a jeho bratr na 12 měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení měl Pavel Wonka nařízen tzv. ochranný dohled, který spočíval v tom, že se musel každý den v určitou hodinu hlásit na bezpečnosti v místě bydliště.

Pavel Wonka byl pevně přesvědčen, že je v právu, a odmítal se soudnímu rozhodnutí, které považoval za nezákonné, podrobit. Ve vězení napsal stovky různých stížností, které se týkaly nejen postupu soudní mašinerie v jeho kauze, ale také chování dozorců, kteří ho často šikanovali, režimu ve věznici, kvality stravy, špatně umytého nádobí. Požadoval nekuřáckou celu, protestoval proti zadržování pošty, informoval o vykrádání balíčků. V jednom podání také třeba upozorňoval ministerstvo spravedlnosti na nebezpečí přenosu viru HIV při holení vězňů, které bylo prováděno hromadně jedním strojkem bez jakékoliv sterilizace. Kromě stížností zároveň ve vězení napsal více než stovku úvahových textů nazvaných Teze, v nichž se zabýval obecnými politickými tématy od vedoucí úlohy KSČ, dialektiky a právního nihilismu až třeba po situaci v Arménii. Texty jsou zatíženy dobovým ideologickým balastem, dokládají nicméně autorovu značnou erudici v oblasti práva.

Permanentní psaní stížností Wonkovi vyneslo nejen nepřátelství dozorců, ale také nucenou dvouměsíční hospitalizaci ve zvláštním psychiatrickém oddělení bohnické léčebny. Zde mu lékaři diagnostikovali „hysterickou psychopatii s paranoidními a kverulatorními projevy“. Po propuštění z vězení 26. února 1988 ignoroval podmínky „ochranného dohledu“. Následně byl 5. dubna znovu zatčen a 20. dubna 1988 ve velmi špatném zdravotním stavu odsouzen pro maření výkonu úředního rozhodnutí na pětměsíců vězení. O šest dní později v cele zemřel.

Wonkova smrt vzbudila obrovské rozhořčení ve světě a zaskočila představitele režimu, kteří byli pod mezinárodním tlakem nuceni souhlasit s tím, aby jeho tělesné ostatky prozkoumali američtí patologové. Po listopadu 1989 Wonkovu smrt vyšetřovala vojenská prokuratura, zvláštní komise předsednictva České národní rady a také policie, jejíž Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se kauzou zabýval ještě v roce 2015.

Šetření došla k závěru, že Pavel Wonka nezemřel v důsledku fyzického týrání, ale neposkytnutí lékařské péče. Zásadně při tom pochybil vězeňský lékař MUDr. Radim Pek, který nepostupoval podle tehdejších předpisů. Příčinu špatného zdravotního stavu Pavla Wonky viděl v psychopatii, a ne v hladovce. Mezi vězeňským personálem byla rozšířená představa, že Wonka je simulant, který předstírá psychickou chorobu. Od trestního stíhání však doktora Peka paradoxně zachránila amnestie Václava Havla z prvního ledna 1990.

Wonkova kauza zpochybňuje dělení na padouchy a hrdiny, které je v úvahách o minulém režimu všudypřítomné. Wonka byl nepochybně odpůrcem i přisluhovačem socialistické diktatury. O den později Wonka v další zprávě pro StB rozvedl, že spolu s Polanským na oslavě urgovali zasílání samizdatu Infoch, které jim prý slíbila v červnu v Praze Anna Šabatová

Komise České národní rady ve své závěrečné zprávě z 20. května 1992 konstatuje, že Pavel Wonka byl „ctižádostivou a kontroverzní osobností“. „Při prosazování svých představ, ať byly jakkoliv motivované, Pavel Wonka používal prostředky, jež považoval za nejúčinnější, přestože si musel být vědom toho, že vedou až k fyzickému ohrožení jeho osoby. (...) Pavel Wonka podcenil při zahájení hladovky svůj zdravotní stav a ze svého hlediska oprávněně odmítl respektovat tehdy platné předpisy. Mocenské orgány se jeho protestem fakticky nezabývaly a snažily se přejít zdánlivě simulované chování Pavla Wonky nečinností.“

Po roce 1989 se PavelWonka stal symbolem zločinnosti předchozího režimu. Přestože první informace o jeho spolupráci s StB publikovali již v březnu 1992 v Lidových novinách Milan Vybulka a Petra Procházková, v dalších letech byly bagatelizovány nebo vytěsňovány. Velký zásek do wonkovského mýtu učinil až v roce 2014 dokumentární film Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje, který se věnoval zejména jeho spolupráci s StB v 80. letech na základě archivních dokumentů i svědectví bývalých tajných policistů a Wonkových přátel. Mezi Wonkovými příznivci a pečovateli o jeho odkaz v čele s jeho bratrem Jiřím vyvolal nebývalou nevoli, která vedla až k vulgárním útokům na autorku. Historik Petr Blažek dodnes v rozporu s fakty tvrdí, že Wonkova spolupráce s StB jsou jen pomluvy, protože se nenašel „žádný konkrétní dokument, který by dokládal jeho udávání“.

Úředníci ministerstva obrany nyní po rekordně dlouhém šestiletém posuzování rozhodli, že Wonka byl nejen nezpochybnitelnou obětí komunistického režimu, ale také účastníkem odboje a odporu proti němu. A to přesto, že zákon výslovně uvádí spolupráci s bezpečnostními složkami minulého režimu jako překážku pro získání tohoto ocenění. Překážkou je i členství v komunistické straně – přesto ocenění rovněž získal Jiří Wonka, který byl členem KSČ v letech 1974–1985.

Wonkova složitá kauza zpochybňuje dělení na padouchy a hrdiny, které je v úvahách o minulém režimu všudypřítomné. Wonka byl nepochybně odpůrcem i přisluhovačem socialistické diktatury. „Kým byl Pavel Wonka, když umíral?“ptal se ve své reflexi filmu Libuše Rudinské historik Igor Lukeš ( LN 15. 11. 2014). A také si odpověděl: „Navzdory závazku spolupráce s StB nakonec statečně zemřel v komunistickém vězení a jako oběť režimu.“Ano, status oběti Wonkovi nikdo nebere. Ale máme vyzdvihovat na piedestal protikomunistického odbojáře člověka, který svého známého, jenž chtěl emigrovat, přivedl do vězení?