Evropou obchází strašidlo. Stále
své představy o tom, jak má komunistické hnutí vypadat.
Spolu s Engelsem dostali za úkol sáhodlouhé debaty přetavit do krátkého, srozumitelného textu. Po sjezdu se Marx a Engels vrátili do Bruselu, odkud Engels poté odjel do Paříže. Myšlenkově byl tedy Manifest kompilátem dosavadních Engelsových novinářských i odborných prací a Marxových dosud nevydaných textů. Finální verzi dokončil ale sám Marx až po důrazném naléhání a dlouho po uzávěrce v lednu 1848.
Jak podotýká Wheen, dalším paradoxem Manifestu je, že text zastaral již v okamžiku, kdy opouštěl tiskárenský stroj. Německé vydání vyšlo 21. února 1848 – v den, kdy již začaly přicházet zprávy o revoluci v Paříži, abdikacích francouzského premiéra Françoise Guizota a posléze i krále Ludvíka Filipa. Když o několik týdnů později rezignoval i rakouský ministr zahraničí a státní kancléř – „pilíř konzervatismu a reakcionářství“– Clemens von Metternich, zdálo se, že Manifest je svým způsobem opravdu prorocký – právě Guizota a Metternicha v něm Marx jmenoval na prvních místech.
V reakci na dění v Paříži nejprve belgické úřady preventivně donutily známého revolucionáře Marxe opustit Brusel. Objevil se pak krátce v Paříži, ale nakonec zamířil do Kolína nad Rýnem. Chtěl zde redigovat a vydávat noviny Neue Rheinische Zeitung. Jeho vzestup a pád sledoval křivku vývoje revoluce v německých zemích. Jakmile otěže převzala pruská konzervativní „kontrarevoluce“, musel se opět vydat na cestu. Nakonec v roce 1849 zakotvil v Londýně, kde pak strávil zbytek života.
Manifest formoval mezinárodní dělnická hnutí na konci 19. století, ale podle Stedmana Jonese byl paradoxně ještě důležitější pro století 20. Byly to až přelomové události Velké války a ruských
revolucí, které dokázaly některé z vět Manifestu proměnit ve skutečnost. Manifestem se pak inspirovala i řídila nejrůznější hnutí po celém světě až do konce studené války. Kritici tak mohou částečně právem Marxovi i Engelsovi vyčítat „duchovní otcovství“totalitarismu a třeba i stalinských zločinů. Jeho obhájci v nich zase vidí zastánce emancipační politické změny. Marx je pro ně prorok pozitivního společenského a ekonomického rozvoje a obhájce státu jako progresivního nástroje rozvoje společnosti.
Oba pohledy ale podle historika Jonathana Sperbera zpětně projektují sou- časné poznání do minulosti a nemusejí být k Marxovi i Engelsovi spravedlivé. Nastal tedy čas, po konci „velké iluze“komunismu a koneckonců i liberalismu po roce 1989, vrátit Marxe své době – polovině 19. století?
Strašný skřet komunismu
Odpověď zní ano, minimálně pokud chceme přesně znát, co vlastně měli Marx (a Engels) ve svém Manifestu na mysli. Marxe také lépe pochopíme, když si uvědomíme, že jeho intelektuální zkušenost – tak jako celou řadu tehdejších revolucionářů – formovala „evropská triáda“. Francouzská revoluce a její ideály i způsoby politického aktivismu a jednání, německá Hegelova filozofie a anglická průmyslová revoluce. Spíše než prorokem, který předpovídal budoucí trendy, byl intelektuálem své doby, jenž to, co viděl kolem sebe nebo poznal ze studia minulosti, dokázal přetavit do projekce, jak bude vypadat budoucnost. Tato projekce, jakkoliv nepřesná (pořád to byl kapitalismus ve své zárodečné fázi prvních dekád 19. století), však v soběměla mnoho analyticky cenného a přesného o povaze kapitalismu jako systému, jehož základní pravidla fungují dodnes.
Neméně důležitý vliv mělo i náboženství a vnímání světa podle náboženského klíče, ale třeba také reflexe dynamiky sílícího nacionalismu nebo postupná transformace rodinných vztahů a vztahů mezi mužem a ženou. Podle Stedmana pak Marx do výsledné redakce textu propojil své až apokalyptické čtení Adama Smithe (dle něhož rozvoj společnosti obchodu spěje k sebezničení); přesvědčení o dočasnosti moderní buržoazie založené na soukromém majetku a názor, že moderní průmysl a nový systém výroby otevírají v poměru k lidským potřebám novou epochu nadbytku.
Problém při moderním „čtení“ Mani- festu mohou způsobit i významové posuny u klíčových termínů jako socialismus, komunismus, proletariát, kapitalismus či buržoazie. Podle Stedmana Jonese byl například komunismus v polovině 19. století chápán spíše politicky, jako svým způsobem pokračovatel revolučních republikánských tradicí, zaměřený proti privilegiím a také nespravedlivě rozdělenému soukromému vlastnictví. Socialismus byl zase směsí různých doktrín a teorií, které se vesměs stavěly negativně k násilné revoluci jako prostředku změny a měly – podle Stedmana Jonese – mnohem blíže ke křesťanství, přičemž v ekonomice a společnosti usilovaly o harmonii prostřednictvím spolupráce, nikoli egoismu a soutěžení. Proletariát byl zase, tvrdí Stedman Jones, v tehdejších německých zemích synonymem bídy a zločinu a označoval spíše než sebevědomé dělníky lidi zbídačené novým ekonomickým systémem.
Ani sousloví „strašidlo komunismu“(v prvním anglickém překladu Manifestu z pera anglické feministky a chartistky Helen MacFarlaneové z roku 1850 Evropu neobchází strašidlo, ale poetičtější „strašný skřet“– frightful hobgoblin) nezvolil Marx náhodně. Reflektoval tak všeobecně sdílený strach mainstreamu z nepokojů a násilností ze strany žebráků a zbídačelých proletářů, kterých bylo v německých zemích v důsledku ekonomické krize předcházející revoluci v roce 1848 více než dost. A ono komunistické hnutí mělo spíše charakter tajné společnosti, čítající ne více než tisíc lidí, kteří se kvůli metternichovské (nebo guizotovské) represi ocitli v emigraci a byli neustále na cestě mezi Londýnem, Bruselem nebo Paříží (tu měl například Marx „zakázanou“).
Ani 135 let po své smrti nepřestává Karel Marx vyvolávat vášně. Málokterý intelektuál rozděluje tolik jako on. A málokterá jeho práce nabízí tolik interpretací jako před 170 lety vydaný Komunistický manifest.
Nechť se panující třídy třesou
Do jaké míry jsou Marx a Engels relevantní dnes? Někteří je „oživují“psychoanalýzou či existencialismem, jiní se vrací k původním Marxovým myšlenkám ve snaze je očistit a nalézt pravou, Leninem či jinými „vykladači“neupravenou verzi jeho učení. Podle Sperbera je hlavně důležité si uvědomit, že Marx byl mužem 19. století, které je ve vztahu k současnosti samo o sobě rozporné – vzdálené i blízké zároveň. Řada z „komunistických“opatření, o nichž se Marx s Engelsem v Manifestu zmiňovali, demokratické kapitalistické společnosti od té doby adaptovaly a akceptovaly. Od progresivní daně po zestátňování dopravy či odstraňování rozdílu mezi městem a venkovem až po veřejnou a bezplatnou výchovu všech dětí nebo rušení jejich tovární práce. Na druhou stranu další z návrhů Manifestu – vyvlastnění pozemkového majetku nebo pracovní povinnost pro všechny – si za svá, zcela v duchu rozporuplnosti moderní doby, vzala později zase totalitní hnutí.
„Strašným skřetem“, který obchází Evropu, nemusí nutně být napětí mezi třídami, ale těmi, co prosperují, a těmi, kdo nemají co ztratit