Místo používám jako postavu
LN Už to tak vypadá, že se specializujete na citlivé komedie z okrajů společnosti. Čím vás fascinují?
Nechápu, proč v Americe točíme tak uzavřené, úzkoprsé filmy a proč se na některé příběhy nedostává. Mě zajímají právě ony – příběhy těch, o kterých neslyšíme! Snad je to ode mě i trochu sobecké. Zajímá mě totiž svět a chci se o něm dozvědět co nejvíc. Při natáčení se tak vlastně vzdělávám, rozšiřuju své sociální okruhy. Vždycky se skamarádím se spoustou lidí.
LN Projevuje se tohle přátelství i ve filmech?
Pro mě je hlavní naděje. Zjistil jsem, že k masovějšímu obecenstvu se mohu dostat skrz divácká srdce. A ta se dají dobýt smíchem stejně dobře jako smutkem a slzami. Já jsem chtěl, aby se publikum s mými postavami smálo, aby si je zamilovalo. Protože když se pak vynoří patos, zlomí vám to srdce.
LN The Florida Project se odehrává v pastelově barevném motelu, pro Transdarinku je zase charakteristický nonstop Donut Time v Los Angeles. Jak důležitou roli pro vás ta místa hrají?
Tím prostředím to celé začalo, místo využívám jako postavu. Je to pro mě příznačné. Kdyby třeba neexistovala nárožní restaurace Donut Time, kde se všechny ty prostitutky scházely, žádná Transdarinka by nevznikla. Nic podobného bych si totiž nikdy nevymyslel a ani bych vymýšlet nechtěl. U Floridy to bylo stejné – hotel Magic Castlemi učaroval fialovým nátěrem, motivem hradní věže. To vše určuje výtvarný rozměr filmu. Doufali jsme, že tam dostaneme povolení; některé motely s námi totiž nechtěly mít nic společného.
LN Báli se tam vaší kamery?
Jejich šéfové udělali špatnou zkušenost s novináři i médii vůbec. Měli pocit, že bychom je vykreslili v nelichotivém světle. Navíc v takových podnicích bývají velké problémy s drogami, s prostitucí, s gangy.
LN Do svých filmů obsazujete úžasné neherce. Kde na ně narážíte?
Obsazení pro mě skutečně bylo alfou i omegou. Při psaní scénáře jsem ale nepře- mýšlel nad žádnými konkrétními tvářemi. Ono to ani nešlo, protože jsme ten text napsali už dávno. Nemohli jsme ale sehnat peníze, takže jsem v mezičase natočil Transdarinku. Ve finále to tak asi mělo být, protože Brooklynn, která ve Floridě hraje Moonee, byl tehdy pouhý jeden rok. A bez ní si The Florida Project nedokážu vůbec představit!
LN Stejně výrazná je i výstřední Bria Vinaiteová v roli Mooneeiny matky. Skutečně jste ji objevil na Instagramu?
Oproti Transdarince jsme nakonec měli větší rozpočet, s čímž jde ruku v ruce i větší zodpovědnost vůči investorům. Hle- dali jsme hollywoodskou herečku. Nebylo by fér uvádět konkrétní jména, ale asi si dokážete představit, kdo by se pro roli drzé mladé matky nabízel. Žádné z profesionálních hereček jsem ale neuvěřil, vždycky mi tam bliklo, kdo skutečně jsou. Bylo mi jasné, že když svému herci nebo herečce neuvěřím já, neuvěří jim ani diváci. V téhle situaci mi někdo přeposlal obrázek, který Bria Vinaiteová vystavila na Instagramu. Zasmál jsem se tomu, zaujala mě. Nebyla to typická instagramerka, která akorát špulí pusu. Měla chytré komentáře, dělala blbiny, měla mladickou energii, kterou jsem od své postavy přesně čekal. Proč ji nevzít?
LN Bránilo vám něco?
Bria se nejdřív bála. Nevěděla, do čeho se pouští. Ale když přijela a dali jsme ji dohromady s dětmi, bylo jasné, že ta správná energie je na místě. Pochopitelně, byla totální zelenáč. Museli jsme jí sehnat učitele, zažila si takový rychlokurz herectví. Byli jsme s ní na place asi dva týdny, když najednou měla scénu s Willemem Dafoem, dlouhé záběry, sami dva. Klobouk dolů! Jsem na ni hrdý!
LN Mluvil jste o rozšiřování sociálních okruhů. Zkoumal jste danou komunitu blíže?
V průběhu dvou let jsme mluvili asi se třiceti rodinami. Mluvili jsme s dětmi, které si prošly náhradními rodinami, hovořil jsem s manažery těch motelů. Přijímali nás otevřeně. Zjevně s nimi nikdo moc nemluví, takže byli rádi, že jsme jim naslouchali. Ten film zformovali svými skutečnými příběhy.
Režisér vyvolal světovou pozornost před třemi lety, když na mobilní telefon natočil živelnou komedii Transdarinka (2015) o trampotách transsexuálních prostitutek v Hollywoodu. Snímek se stal hitem filmových festivalů a Bakerovi úspěch pomohl natočit o něco ambicióznější The Florida Project.
LN Co vám utkvělo v paměti?
Patnáctiletá holka, která mi vyprávěla, jak se právě vrátila k matce, ale předtím si prošla dvěma náhradními rodinami. Řekla: „Nebyla to vůbec sranda.“Znělo to hrozně smutně, jenom jak to vyslovila.
LN Jak jste v tomto prostředí a s neherci naopak pracoval s Willemem Dafoem?
Roli správce Bobbyho jsem původně vůbec nenapsal pro něj, mělo mu být pětatřicet let. Když jsme se s Willemem domluvili, postavu jsme upravili, přidali jsme mu syna. Moc si vážím Willemovy účasti. Musel mít velkou trpělivost. Neherci k němu měli respekt, byli nervózní. Měli pocit, že se před ním musí vytáhnout, a tak začali přehrávat. Tím na sebe strhávali pozornost. Přitom herectví není žádný duel, je to spolupráce. Všiml jsem si, že Willem už po mně několikrát taky loupal očima. Ale je to velký profesionál, dokázal se přizpůsobit.
LN Zaskočilo vás při natáčení něco?
Bylo problematické dodržovat přísné pracovní hodiny, které jsou nastavené pro práci s dětmi. Šílel jsem, když jsme měli za dvacet minut zavřít krám, ale chyběla nám celá jedna scéna! Tak jsme ji prostě hekticky natočili na první dobrou. Snad to nakonec funguje.