Med se vrátil ke své Včele
a Miroslavem Červenkou, ale i s tehdy ještě zapálenými komunisty Ivanem Klímou nebo Pavlem Kohoutem.
Jak dokládá Jaroslavův čtenářský deník, který si vedl už od dětství (a ke konci života v něm měl na šest tisíc položek), průprava ke studiu mu nechyběla. Jako čtenář – a později také autor – byl přitom učencem ze staré školy. Nikdy při četbě neležel, psal pouze rukou u starosvětského rozložitého pracovního stolu, texty pak většinou datloval na obyčejném psacím stroji a následně je musely přepsat do elektronické podoby sekretářky v Ústavu pro českou a světovou literaturu. Někde v jeho pracovním stole budou dodnes schovány manuskripty deníků z šedesátých a sedmdesátých let, které mi kdysi – to už jsem se přátelili – ukazoval. Nikdy si nekoupil PC, natož notebook nebo tablet. Ostatně do konce života bojoval nejn s klasickým tlačítkovým mobilním telefonem, ale i s televizním ovladačem. Se staromódní rezistencí a s nepublikovatelnými slovními komentáři odmítal tyto „ďáblovy nástroje“. Zůstal zarytě věrný papírovým knihám a psacímu peru. Snad až měsíc před smrtí jsem od něho slyšel poprvé: „Zdeníku, mě už nebaví číst!“Tehdy jsem pochopil, že je zle.
Patřil ke Škvoreckého a Zábranově generaci, kterou formoval odvázaný americký jazz a anglicky píšící autoři: Ernst Hemingway, William Faulkner, Graham Green. Hltal ovšem také Cliftonky a McBainovky. Rád mě o víkendech zasvěcoval do svých nejoblíbenějších Felliniho a Viscontiho filmů a do poslechu slavných amerických dixielandů, které mi pouštěl na starém gramofonu. Dokud ještě slyšel a dokud ten za- prášený historický zázrak s jehlou na vinylové desky ještě s praskáním dýchavičně hrál.
Vypil malinovku a odjel
Klíčovou roli směrem k recepci české literatury pro něj mělo osobní setkání s Jakubem Demlem v Tasově, a především s Bohuslavem Reynkem v Petrkově. Jeho epizodické střetnutí s prvně jmenovaným mělo přitom podobu kuriózní scénky, kterou rád dával svým studentům k lepšímu, když stavěl do kontrastu Demlovu image zbožného venkovského „církevního panáčka“s jeho spisovatelskou genialitou. Med se za Demlem vydal s písemným doporučením, které mu napsal na papírovou kartičku Bohuslav Reynek. Sedl na kolo a „jednoho krásného letního dne“, jak říká v knižním rozhovoru Texty mého života, se rozjel do Tasova. Čekal prokletého básníka, rozervance baudelairovského typu, ale „uviděl velice tradiční obrázek vesnického faráře, starého pána, který seděl před tasovskou vilou na lavičce v černém klobouku a s kolárkem“. Vypili spolu malinovku, Jaroslav byl pochválen, že se jako student zajímá o literaturu, pak mu Deml požehnal, daroval sbírku Moji přátelé se svým podpisem, Med sedl na kolo a zase jel.
Ovšem Petrkov, to byla jiná káva! Ten starobylý statek s rozsáhlou, zarostlou, neprostupnou zahradou a poustevnickým altánkem se stal středobodem Medových literárních reflexí. K Reynkovi se po celý život ve svých textech vracel a petrkovský básnický a výtvarnický solitér byl také předmětem Medovy pozdní docentské habilitační práce.
Přestože měl Med k biografiím a postojům Demla i Reynka kritické postřehy, osobnosti kolem petrkovského a také florianovského staroříšského hnízda se mu staly badatelským osudem. Přes Petrkov se seznámil s přítelem Ivanem Divišem, Jiřím Němcem, Jiřím Kolářem a řadou dalších protagonistů české literatury a výtvarného umění především šedesátých let. Po celý život se snažil očistit Jana Zahradníčka, Jana Čepa, Jaroslava Durycha, Jakuba Demla, Karla Schulze, Václava Renče, Josefa Kostohryze a další od nálepek, které této generaci katolických básníků a spisovatelů s jedovatou slinou nalepili poúnoroví soudruzi – především od emblému „klerofašisté“. Dlouhodobě uváděl české „katolické“spisovatele prostřednictvím předmluv k jejich dílům často poprvé na scénu nebo je řadil do přetrhaného kontextu v rámci české literatury (František Daniel Merth, Jan Kameník, Věroslav Mertl, Ivan Slavík).
Vrcholem Medova literárněvědného úsilí se pak stala kniha Literární život ve stínu Mnichova (2010), v níž se pokusil celou prvorepublikovou scénu doplnit o výklad spirituálního proudu českého písemnictví a na množství materiálu doložit, že reakce katolicky orientovaných intelektuálů sice byla v prvních dnech po Mnichovu 1938 hysterická a ideologicky zmatená, nikoli ovšem „fašistická“.
Podle Meda byly jejich texty po pádu masarykovské republiky (kterou kvůli antiklerikalismu předních představitelů Hradu a levice někteří z katolických literátů upřímně nenáviděli), v dějinné chvíli druhé republiky plné zaslepeného zadostiučinění „generálů po bitvě“. Mnoho autorů ze staroříšského okruhu mělo tehdy sklon k venkovskému „antijudaismu“, tedy k odmítání primárně židovského vlivu na křesťanskou kulturu. Ale skutečně antisemitských, tedy rasistických výroků se v jejich díle najde pomálu. Med také ukazuje, že většina autorů po okupaci roku 1939 se svými protimasarykovskými výpady ustala a stáhla se do ústraní.
„Odchod milované bytosti, každé sbohem, konec každé lásky, pohled na město, které už nikdy neuvidíme – to všechno vnáší dech smrti do našeho srdce a dává nám zkušenost předjímané smrti. Strach ze smrti je, co lidská paměť sahá, antropologickou konstantou, stejně jako jí je na druhé straně lidská touha smrti uniknout, nalézt život věčný.“Tak pravil literární historik Jaroslav Med v eseji Smrt v literatuře. Na Popeleční středu v nedovršených šestaosmdesáti letech odešel i on sám. Byl zemitý a prostořeký. Sršel vtipem a nikdy nešel daleko pro slovo. Z mnoha výrazů, které užíval jako bezpříznaková slova, se citlivější katolíci chodívají zpovídat.
Bástevník
Jako byl Jaroslav Med náruživým čtenářem, nechyběla mu ani vášeň kantorská. Po většinu svého života však mohl učit pouze na učilištích a i tam jen příležitostně. Podle svých slov přednášel „asfaltérům a dlaždičům“. Až ve svobodných poměrech mohl nastoupit na pražskou katolickou teologii, kde pak celé generace budoucích kněží ponoukal k četbě „bástevníků“, jak říkával. Snažil se o to ostatně i na své alma mater, která jej do svého pedagogického sboru po pádu komunismu přijala také.
Jaroslava osobnost měla dvě podoby. Tu první dobře reprezentovaly jeho vytříbené, vycizelované texty, recenze, sloupky a knihy. Kdyby jej někdo znal jen na jejich základě, představoval by si jej nejspíš jako suchara, který sedí za stolem, pobafává z fajfky a starým ohmataným plnicím perem čmárá na ručním papíře vznešené myšlenkové oblaky. Medova „verbální“osobnost byla ovšem úplně jiná. Zemitá a prostořeká. Sršela vtipem a černým humorem. Nechodil daleko pro slovo. Z mnoha výrazů, které užíval jako bezpříznaková slova, se citlivější katolíci chodí zpovídat nebo se při nich alespoň červenají.
Miloval život a „papírové trubičky“, které jsem mu jako nezkrotnému kuřákovi v posledníchměsících i přes zákazy doktorů občas kupoval. A nade všechno pak samozřejmě knihy. Měl jich kolem sebe hromady. Válely se všude. Kolem postele, jídelního i psacího stolu, pod gaučem, na lednici i v nekonečné řadě regálů. Jeho zase milovaly ženy. Po smrti své manželky a doživotní lásky Mileny, již přezdíval Včela, se ještě ke stáru goethovsky zamiloval. Na svou Včelu ale nikdy nezapomněl, několik let jej budily živé sny, v nichž se mu zjevovala. V posledních letech jej ale provázela především nedávno zesnulá teatroložka Eva Šormová, jejíž smrt pro Jaroslava byla poslední velkou ranou. V měsících dlouhé nemoci mu pak byl stále při ruce syn Vladimír Petkevič, editor řady jeho knih.
Marťan literatury
Jaroslav Med byl v jádru společenskou bytostí. Stále kolem sebe vytvářel kroužky literátů, výtvarníků a spřízněných duší. Jednou z nejstabilnějších byli „pátečníci“, skupina přátel různých profesí i názorů. Patřili mezi ně grafik Václav Ševčík, orientalista Josef Chroust, anglista Václav Havlíček nebo bohemista Alexandr Stich. Občas jejich seance navštívil Petr Pithart nebo Václav Havel. Později kolem sebe shromáždil řadu budoucích výrazných duchovních (například dnešního plzeňského biskupa Tomáše Holuba) a velké přátelství jej pojilo také s kardinálem Miloslavem Vlkem.
Ještě v pětaosmdesáti, když už nemohl na nohy, jezdil taxíkem na fakultu, kde studenti vytvářeli po vyučování špalír a volávali na něj: „Pane profesore, neopouštějte nás!“Asi rok před smrtí přišly k němu domů děti z nedaleké dejvické školy, které s ním dělaly rozhovory, malovaly jej a vyrobily knížku o starém dobrém kantorovi – byl pro ně asi trochu exotem z jakéhosi dalekého světa, E. T. Mimozemšťan, Marťan literatury.
V posledním roce – a zvláště v posledních týdnech – se už loučil. Odešel nakonec příznačně ve své domovině, v Havlíčkově Brodě.
„Uhlířská“katolická víra mu byla dána do vínku od dětství a uchoval si ji až do smrti. Může si tak teď už číst v nezměrné knihovně Nebeského Jeruzaléma.