Patolog v břiše sovětské velryby

se pak zas Stalin vrátil – jedna výhra zkrátka střídala druhou. A tak další dobrý člověk musel pomoci, aby se Leonidu Cypkinovi s rodiči podařilo utéct – na rozdíl od jiných členů rodiny, kteří zemřeli v minském ghettu.

V mládí psal Cypkin verše, ale zároveň pokračoval v lékařské tradici rodiny. Básnicky se následně poslušně odmlčel a celý život byl zaměstnán jako patolog. Teprve v sedmdesátých letech se k literatuře vrátil – psal povídky, k nim přidal dvě novely a toto plodné údobí završil již zmíněným Létem v Baden-Badenu. Nikdy ale nic nepublikoval. Jako by dobře tušil, že jeho texty by sovětská periodika a nakladatelství nenadchly a že publikování v zahraničí by ohrozilo jeho rodinu a postavení.

Teprve ve chvíli, kdy Cypkinův jediný syn odešel do amerického exilu a jeho rodičům bylo dvakrát vystěhování zamítnuto, jako by spisovatel konečně setřásl z ramenou plášť poslušnosti a dopustil, aby rukopis Léta v Baden-Badenu byl propašován na Západ. A tak úvodní stránky románu vyšly v emigrantském týdeníku Novaja gazeta sedm dní před tím, než Leonid Cypkin zemřel. Krátce předtím byl v důsledku synovy emigrace nejprve přeřazen na nižší pozici a následně zcela vyhozen z práce.

Žárlení na Turgeněva

Nakladatelství Prostor vydalo Léto v Baden-Badenu před třemi lety v převodu Jakuba Šedivého, překladatele, jehož jméno se nenápadně stalo zárukou toho, že půjde o zajímavý, podstatný titul. Jenže pak si listujete v románu, vidíte tam všechny ty snímky petrohradských domů spjatých s Dostojevského životem a dílem a říkáte si, co je to za usnaženého doktůrka, který se pověsil velikánovi ruské literatury na záda poté, co si přečetl deník jeho manželky?

V doslovu citovaná věta Susan Sontagové následně rozpaky ještě zvýší: „Tento román bych bez jakékoli pochyby zařa- dila mezi nejznamenitější, nejvzletnější a nejoriginálnější díla tohoto století, plného literatury a literárnosti – v tom nejširším slova smyslu.“Příběh o tom, jak někdo nespravedlivě zapadl a my jsme ho (znovu)objevili, patří dnes k těm vůbec nejnadužívanějším…

Ale i když tohle člověk vidí a je i téměř zapřisáhlým nepřítelem všech těch parazitních románů o slavných autorech, musí nakonec přiznat, že kdo se do čtení Léta do Baden-Badenu pustí, ten jej asi taky – navíc s nadšeným ohromením – dočte. Protože tohle je literatura – a byla by to literatura, i kdyby tam nevystupoval Dostojevskij, Turgeněv či Gončarov. Leonid Cypkin totiž nabízí úžasný prozaický průvan – jen jedenáct odstavců a čtyřiatřicet teček –, který dobře odpovídá zběsilosti Dostojevského pobíhání mezi hotelovým pokojem, casinem a zastavárnami.

Vedle toho je ale román vlastně popisem vypravěčovy cesty vlakem zMoskvy do Petrohradu, tehdy Leningradu. A tak pod románový kabát profukuje i tehdejší realita. Jednak při letmém popisu jednotlivých zastávek, hlavně ale na samém konci během návštěvy a noclehu u dávné petrohradské přítelkyně. A jednak Leonid Cypkin zmiňuje dva „současné“případy neposlušnosti – nuceně emigrujícího Alexandra Solženicyna a ve vyhnanství žijícího Andreje Sacharova.

Takže usnažený doktůrek s fotoaparátem není žádný otravný obejda bez talentu, ale opravdový literát – a tedy skutečný objev. Samozřejmě je na místě se ptát, zda by Léto v Baden-Badenu mělo takový ohlas, kdyby tam Dostojevskij nežárlil na Turgeněva a s vražedným ponížením si nepůjčoval peníze od Gončarova. Ale jistě se dá aspoň podotknout, že Léto v Baden-Badenu může u čtenáře nastartovat zvýšený zájem o díla těchto autorů.

Ovšem potom je tu ještě jedna otázka, kterou je vždy nutno si u tohoto typu děl položit. V případě románu Leonida Cypkina zní: Opravdu je lepší si přečíst Léto v Baden-Badenu než třeba tematicky příbuzného Hráče od samotného Dostojevského? A tady jaksi této literatuře o literátech obecně docházejí argumenty. Dá se na to snad pouze alibisticky odpovědět: Vždyť si můžete přece přečíst oboje, to se nevylučuje…

Ku cti Leonida Cypkina budiž alespoň dodáno, že ho při psaní muselo vést něco silnějšího než zištná vidina bezprostředního vydání a snadného úspěchu – protože s tím právě počítat nemohl.

Leonid Cypkin se literatuře věnoval až v posledních deseti letech života, aniž ovšem viděl možnost publikovat. Texty ruského autora shrnuté ve svazku Most přes řeku Něroč a jiné prózy byly po čtyřech desetiletích konečně přeloženy do češtiny a nabízejí nejen svébytnou literaturu, ale i důrazné ohlédnutí za „dobou šedivou“.

Když předjedete běžkaře

Kdo přečetl Léto v Badenu-Badenu, ten už po svazku Most přes řeku Něroč a jiné prózy, který vydal opět Prostor a přeložil Jakub Šedivý, sahá s nedočkavostí. A je to opravdu podstatná položka do kategorie ruská literatura sedmdesátých let 20. století – třeba vedle bouřliváka Eduarda Limonova a jeho románu To jsem já, Edáček či vedle jazykově skvostného debutu Škola pro hlupáky dalšího exulanta Saši Sokolova.

V šestnácti povídkách totiž Leonid Cypkin velmi detailně analyzuje tehdejší život v Sovětském svazu – nic jiného ani neznal, neboť svou vlast nikdy neopustil, nemohl opustit. I tak se ale v těchto prózách hodně cestuje, často na parnících na velkých řekách – Sovětský svaz zkrátka nebyl Lichtenštejnsko. Čteme především o všech těch komplikovaných soužitích několika rodinných generací v bytech, všem tom zápachu léků a moči. A taky o věčné snaze najít klidné místo – pokoj – k tomu, aby se dva mohli pomilovat. A aby nikdo neviděl, že do toho bytu vešli, protože vše soukromé bylo tehdy veřejné – v přesně opačném smyslu než v éře singles a selfies.

Sedmdesátá léta v sovětském bloku byla ošklivá doba, o které se dnes ani moc nemluví, protože se do ní nikomu nechce vracet – tedy vyjma všech těch relativizujících televizních pořadů typu Retro či seriálu Vyprávěj. A co se týče literatury tehdy vzniklé, pak existuje ta oficiální, jež popisuje život socialistického člověka, a ta exilová, jež zas většinou otevřeně kritizuje život v socialistickém státě. I kvůli tomuto dobovému ideologickému nastavení tehdejší literatura z obou stran často postrádá nadčasovost.

Povídky Leonida Cypkina zachycují šedivé bezčasí ovšem tak, že čtenář cítí, že jde nejen o cosi pozoruhodného, ale především podstatného. Ruský autor totiž tento marasmus skutečně ukazuje, ale přitom nehodnotí. Jenom popisuje všechny ty neochotné taxikáře a další zoufalou nefunkčnost. O někom, pokud to považuje za důležité, zmíní, že je komunista, a každý ať už si z toho vyvodí, co chce. Nic nezdůrazňuje, vše nechává na vnímavosti a posouzení čtenáře. Díky tomu jsou jeho texty dodnes živé – a jsou skutečnou literaturou, nikoliv návodným psaním.

Někdy se ovšem jakožto typický doktor Leonid Cypkin neubrání věcné nemilosrdnosti, jež se projevuje zejména v humorných přirovnáních. Třeba v povídce Pohyblivý svátek: „I on mě zdraví a provází pohledem, jeho pohled je ale plný smutku – takhle se dívají nemocná zvířata a běžkaři, když je předjedete.“

Říčka, která nikde není

Vrcholem svazku jsou dvě novely. Norartakir se odehrává během turistického pobytu v Zakavkazsku a na povrchu odkrývá šlendrián socialistických služeb. Vedle toho jsou tu ovšem i nezapomenutelné pasáže o cestě vlakem, kdy se prsty hlavní postavy snaží skrze ostnatý drát za oknem dosáhnout do Turecka – a tak se vlastně konečně dostat mimo své „domácí vězení“. A potom je tu též silné rodinné drama – dospělý syn odchází z bytu rodičů. A chce odejít i ze země.

V Norartakiru lze tedy vidět autobiografické motivy, které jsou ostatně přítomny i v Mostu přes řeku Něroč. Zde se zas autor vrací k traumatickému válečném zážitku – k útěku z Minsku, jenž padl do rukou hitlerovským vojskům –, v závěru textu pak dochází až k vlastnímu, „současnému“rodinnému životu. V obou novelách se skrze vědomí vypravěče či postavy propadáme ze současnosti do minulosti a zase zpět.

Leonid Cypkin tak svou „drobnou prací“vytvořil velkou literaturu. Ve svých kratších prózách nehodnotí, neretušuje, jenom snímá a zaznamenává. A hlavně ho nezajímají velké dějiny, jenom ty malé, na něž dosáhne jeho ruka a zrak. Což potvrzuje i tato věta, objasňující jméno v názvu titulní novely: „… dole protéká Něroč, úzká říčka, která není zanesená ani na jediné mapě…“

Teprve když Cypkinův jediný syn odešel do amerického exilu a jeho rodičům bylo dvakrát vystěhování zamítnuto, jako by spisovatel konečně setřásl z ramenou plášť poslušnosti