Milý Matyáši, všechno nejlepší!

fáš, Jeremiáš anebo Tadeáš, respektive zda do rodinného kruhu přibude Aranka, Jessica či Lucka. Dát správné jméno je klíčový úkol. „Pojmenovat člověka tím pravým jménem, dát mu pečeť, která jej bude provázet pro všechny chvíle bytí, je opravdu vážná a zodpovědná záležitost,“upozorňuje v úvodu opakovaně vydávaného bestselleru Jak se bude vaše dítě jmenovat (zatím nejnověji 2017) Miloslava Knappová, expertka na antroponomastiku – nauku o lidských jménech.

Až kýchneš, vybereš si své jméno

Věda to je. Zda se pralidé v české kotlině nazývali Kopčem, Havranpírko nebo Bug-Bug, sice nezjistíme, jisté ovšem je, že nějaká jména měli. Vždyť i materiálně nejprostší kmeny jako Ohňozemci či Tasmánci dávaly lidem jména; poslední čistokrevná zástupkyně vyvražděných Tasmánců (Palawa) se jmenovala Truganini… Zemřela 8. května 1876.

Jméno je prostě základ. Osobu identifikuje a označuje její původ, zařazení. Etnolog Richard Alford ve srovnávací studii z roku 1988 pro atlas světových kultur Human Relations Area Files (HRAF) ukázal, jak pestré může pojmenovávání být: a to od zisku jmen hned při narození a iniciaci („křtiny“) přes teknonyma (odkazy typu „otec Cliffordův“, jak popisuje Clifford Geertz u jmen na ostrově Bali), dále postupné změny jmen v závislosti na věkových stupních či eskymácké klanové klasifikace až po „zasloužení si“jména činy u indiánů. Jindy se jméno dědilo: u Muskogíů odvážel duši mrtvého mladý válečník, jenž pojmenování pak přejal.

František Pospíšil popsal u Navahů dávání jmen též podle odstínu vlasů (například bi-ci-le-čí dle načervenalé černi), Samoánci pojmenovávali už plod v těle, u etiopských etnik prý matka během kojení zpívala řadu jmen a dítě dostalo to, při kterém začalo sát. Maoři opakovali vhodná jména tak dlouho, než dítě kýchlo a zvolilo si... Dle religionisty Mircey Eliadeho byly africké děti pojmenovává- ny i podle ročních období či počasí v době porodu. Jsou tak děti deště, sucha, doby setí, dokonce i „období mnoha housenek“.

Arnold van Gennep, jenž pochopil význam iniciací, ve svém díle Přechodové rituály (1909) napsal: „Rituály dávající dítěti jméno by zasloužily celou knihu. Získáním jména je dítě: 1. individualizováno; 2. přijato do společnosti. V detailech existují nesčetné varianty. Někde se dítěti dává jméno druhové, označující pouze, že jde o chlapce či děvče nebo že jde o třetí nebo sedmé dítě. Nebo se mu dává jméno některého z předků v jedné či druhé rodové linii. Nebo ho nechají, aby si jméno vybralo samo. Nebo mění jméno vždy, když přechází z jednoho období dětství do dalšího – dítě tedy často mívá nejprve nějaké neurčité jméno, pak známé osobní jméno, pak tajné osobní jméno, pak jméno rodiny, klanu, tajné společnosti...“I my míváme jméno navíc, vezměte si ty pestré přezdívky.

Náčelník zvaný „Díra v prdeli“

Zájem o dávání jmen býval v kulturní antropologii až do poloviny 20. století dosti malý. Při sepisování práce o příbuzenství sice už Lewis H. Morgan zabrousil do pojmenovávání indiánů, ovšem teprve Lévi-Straussovo Myšlení přírodních národů (1962) přineslo obrat – čím dál víc začali vědci zkoumat vztah klasifikačních soustav ke společnosti. Včetně osobních i jiných jmen.

A k tomu bylo zapotřebí terénního výzkumu – důsledného vhledu do dané komunity a snahy o pochopení (i nevědomých) pravidel. Asi nejslavnějším případem, kdy se vědecký „vetřelec“seznamoval s domorodci včetně jejich jmen, je výzkum Napoleona Chagnona mezi amazonskými indiány Yanomamö. Etnograf si tam kreslil příbuzenské diagramy, sepisoval cizokrajná jména, až nakonec – rozčileně – zjistil, že byl napálen!

Po pětiměsíční práci s genealogiemi navštívil sousední vesnici, kde o jménech vyprávěl. „Následovalo ohromené ticho a pak celá vesnice vybuchla zadržovaným smíchem, zajíkáním a kvílením. Myslel jsem si totiž, že náčelník v Bisaasi-teri má manželku jménem ,Chlupatá kunda‘, že sám pohlavár se jmenuje ,Dlouhý ocas‘ a jeho bratr ,Orlí hovno‘. Náčelník měl mít syna jménem ,Díra v prdeli‘ a dceru ,Prdnutý dech‘. A tak dále,“píše se doslova ve slavné Chagnonově monografii Yanomamö (1968). Vědec ze Západu narazil na tabu týkající se osobních jmen.

Jména lidí, natož králů či bohů, se někde nesměla vůbec vyslovovat; muselo se o nich mluvit jen opisně, neboť jméno mělo v sobě cosi posvátného, magického. Osobitého! Se znalostí pravého jména člověka se dal v různých kulturách dotyčný začarovat, šlo mu uškodit, takže si své pojmenování lidé bedlivě střežili.

Ostatně v dávné Zlaté ratolesti od Jamese G. Frazera (1890) je o tom hned několik kapitol. „Tak například severoamerický indián nepovažuje své jméno za pouhé označení, ale za součást své osobnosti, podobně jako oči nebo zuby, a věří, že špatným zacházením s jeho jménem mu vznikne škoda stejně jistě jako z rány zasazené kterékoliv části jeho fyzického organismu,“psal Frazer. A přidal spoustu jiných dokladů pověrečného myšlení: Inuité přijímali ve stáří nová jména, aby omládli, ba získali nový ži- vot, na Celebesu zase lidé věřili, že pouhým zapsáním si něčího jména je posléze možné unésti mu celou jeho duši...

V našich končinách už klidně vpisujeme všechny Matyáše, Tadeáše a Lucky do matrik, mají své rodné listy. Křest a udílení jmen patří k většině náboženství, mívá svá jasná pravidla. U křesťanských dítek bývalo zvykem, aby dostala jméno – především po světcích zapsaných v kalendáři – nejpozději do šesti neděl od porodu, spíše o dost dříve. Ve výroční den se slaví jmeniny (taktéž jmenoviny), na české vsi šlo o rodinnou událost i šířeji pojatý svátek u častých jmen: konaly se tak tancovačky jako josefská, anenská, kateřinská.

Právě takovouhle větu a různé její modifikace uslyší právě dnes tisíce českých Matyášů (a Matějů), kteří slaví 24. února svůj svátek. Jméno je hebrejského původu, ze slova Mattithjáh, což značí „dar boží“. Za takovou radost, za dítě, vzdávali lidé bohům hold, když potomky křtili, pojmenovávali a brali mezi sebe. Vždy a všude. Severoamerický indián považuje jméno za součást osobnosti podobně jako oči nebo zuby. Věří, že špatné zacházení se jménem může zranit stejně jako rána na těle.

Dvojčata Pneumonia & Astma

Lidí je nakonec tolik, že přibyla i příjmení. Dříve se Evropané pojmenovávali též dle svého vzhledu – důkazem jsou u nás rodiny Černých, Schwarzů a Švarců (původně lidí tmavých vlasů) či Kučerů (podle kučer), jak uvádí DobravaMoldanová v úvodu knihy Naše příjmení (1983). Další příjmení vznikala z křestních jmen či jejich obměn (z Ambrožů byli Brožové, z Antonínů Tonové), z místních jmen (Borecký z Boru), z přídavných jmen označujících vlastnosti (Hlavatý či Neruda z „nerudný“), podle sociálních skupin a profesí (Zeman, Dvořák, Fojt i Kovář) anebo různých souvislostí (od vlastnictví rychlého koně až k panu Rychlíkovi).

Globalizace a doba zvaná postmoderní zatočila i se jmény. Multikulturní rodiny kombinují místní zvyky, média šokují bizarnostmi. Víme tak, že v Texasu se narodila dvojčata Pneumonia a Astma, že v Belgii žije Clitorine (Klitorýna) a v Číně zkusili rodiče na matrikářku vytáhnout i zavináče, dítě „@“. Švédští obdivovatelé Alfreda Jarryho a Krále Ubu přišli s nápadem na 45znakové jméno. Píše se takto: Brfxxccxxmnpckcccc111mmnprxvc1mnckssqlbb11116. Skončilo to u soudu a novináři dítěti přezdívali Tarzan.

Autor je etnolog a historik kultury