Konzervatismus není hnědnutí
Kardinál Duka jen hájí tradiční hodnoty, dopis papeži odhaluje spíše odtržení části intelektuálů od reality
Stovky lidí podepsaly otevřený dopis papeži, v němž si stěžovaly na vstřícnost pražského arcibiskupa Dominika Duky k některým politikům, na jeho restituční „hamižnost“a na nedostatek pochopení pro nejrůznější minority. Dopis papeži byl výborným marketingovým tahem otevírajícím cestu do médií hrstce lidí, kteří usoudili, že jejich názory by měly mít dosah světového rázu.
Kardinál Duka se k obsahu dopisu vlastně nevyjádřil. Pokládal to za nadbytečné buď proto, že své postoje už vysvětloval mnohokrát, anebo proto, že v jeho prospěch vystoupili politici, kteří reakci obstarali za něj. Domnívám se, že kardinál se měl od jejich podpory s díky distancovat a naopak se měl obrátit k tzv. obyčejným lidem, jejichž každodenním chlebem není těžba politického kapitálu, a jejichž podpora je proto cennější.
S dopisem papeži, jejž sepsal filozof Jan Bierhanzl, zřejmě souvisí kardinálovo prohlášení, že „naší zkázou jsou humanitní obory, protože zcela ztratily racionální základ. Připomínají dnes to, co byl za minulého režimu marxismus-leninismus“. S tím nelze souhlasit. V roce 1989 jsme cinkali klíči mimo jiné i proto, aby humanitní vědy nebyly služkou jediné správné ideologie a mohly se svobodně rozvíjet, což se povedlo. Skupiny intelektuálů, kteří se příliš nestarají o racionální argumentaci, když se utkávají s jinými než vlastními názory, na tom nemohou nic změnit.
Hluboké kořeny nedůvěry
Díky marketingově propracovaným akcím, jako je dopis do Vatikánu, jsou právě tito intelektuálové ve veřejném prostoru hodně slyšet. Řadový občan logicky soudí, že právě oni jsou prototypem humanitního vědce, jímž nelze než opovrhovat. Toto opovržení má hlubší kořeny: za posledních sto let evropští intelektuálové, ruku v ruce s umělci, mnohokrát selhali, když se přidávali tu na stranu sovětského bolševismu, tu italského fašismu či německého národního socialismu, případně české či jiné národní verze bolševismu, přičemž není možné uvěřit tomu, že by si nebyli vědomi zrůdnosti těchto režimů, že by ne- dokázali odhadnout jejich vývoj či že potřebovali určitou (leckdy dosti dlouhou) dobu k tomu, aby nakonec prohlédli a vydali se „správnou“cestou. Berme to tak, že nikoli nevýznamná sociální skupina opakovaně pomáhala prosazovat zlo ve společnosti a lidé jí za to latentně nedůvěřují. Nedávno zveřejněný dopis papeži je v této nedůvěře jen utvrzuje.
Pisatelé dopisu si zřejmě nedokážou představit, že lidé mají obavu z islamizace Evropy. Tentokrát bychom se jí nebránili mečem, jako tomu bylo v dřívějších staletích, ale dobrovolně bychom jí otevírali cestu náboženskou snášenlivostí, kterou od nás autoři dopisu požadují. Signatáři dopisu v podstatě od evropských křesťanů očekávají, že nevytvoří překážku pronikání islámu do Evropy a s vítacími hesly na rtech se nechají zabíjet od islamistických teroristů. Dopřejí svým bratrům v Kristu pravé křesťanské mučednictví, které jsme tu dlouho neměli a které bohužel už nemálo lidí mělo a stále má možnost okusit v některých afrických a asijských zemích. A protože bůh křesťanů není vlastně tak moc důležitý, trochu ho upozadíme ve prospěch bohů jiných. To, že s jinými bohy přijde i změna tradičních evropských společenských a kulturních struktur, je zřejmě nepodstatné.
Právě tak je nepodstatné, že tato změna přinese nebo už přináší ne-li utrpení a smrt, tedy přinejmenším citelné omezení práv a svobod celé řadě lidí. Lidí, kteří se provinili snad jen tím, že nemají myšlení dost pružné na to, aby ochotně a s nadšením popřeli hodnoty, ve kterých vyrůstali, a poslušně se klaněli novým pořádkům.
Nebezpečná hra se slovy
Pokud se kardinál Duka staví k migrační vlně rezervovaně a pokud vysvětluje, že podpora ilegální migrace může vést k destrukci dosavadní podoby Evropy, aniž by se tím vyřešily problémy migrantů a zemí, z nichž pocházejí, pak jen dává najevo, že bere v úvahu názory obyvatel, jimž dělá arcibiskupa. Pokud nepropaguje nejrůznější sexuální minority a jejich způsob života, pak jen naznačuje, že (alespoň) církev by měla trvat na tradičních vzorcích mezilidských vztahů. Pokud pěstuje národní katolické svátky, pak prostě proto, že máme katolické svátky, které souvisí s tisíciletými dějinami českého státu. Kardinál Duka si zkrátka myslí, že k církvi patří přiměřená míra konzervatismu a tradicionalismu. Někomu se to nemusí líbit, ale říkat tomu „hnědnutí“je bizarní. Je to nebezpečná hra se slovy, která svědčí o úplném odtržení od skutečného stavu světa.
Čeští intelektuálové, a to nejen ti, které prezident Zeman s vlídností sobě vlastní nazývá „pisklouny“, by si měli uvědomit, že v dnešní pragmaticky založené době se i na práci intelektuálů pohlíží jako na ekonomickou činnost – ekonomickou v tom smyslu, že se lze ptát na vztah mezi investicemi a výsledky, byť třeba v dlouhodobém horizontu. Pokud společnost dá najevo, že intelektuály nepotřebuje, jistě se to odrazí v jejich postavení. Mělo by proto být v zájmu celé intelektuální obce, aby lidem pomáhala vytvářet pohled na svět co nejpoctivějším způsobem, byť třeba slova jako poctivost zřejmě nejsou právě v módě. Dopis papeži poctivý není. Je jen dalším kamínkem v mozaice činů, které dlouhodobě ničí prestiž intelektuálů a zpochybňují jejich důvěryhodnost.