Vláda s komunisty a xenofoby?

Konec demokratického právního státu v Česku zatím nehrozí, říká Pavel Rychetský, který už patnáctým rokem vede Ústavní soud

LN Jak na vás působí prohlášení premiéra Andreje Babiše, že nevidí rozdíl mezi tím, zda má vláda důvěru, nebo ne? Argumentuje tím, že „v ústavě to není“, takže pracují naplno.

V obecné rovině mohu říci, že celý náš ústavní systém je založen na principu, že jediným zdrojem legitimity vlády je důvěra Poslanecké sněmovny. Vláda bez důvěry je legální, ale nemůže být trvale legitimní, její legitimita je jen dočasná. Není pravda, že to v ústavě není. Ústava výslovně říká, že prezident vládu v demisi dočasně pověřuje vládnutím. Z tohoto jediného slovíčka jednoznačně vyplývá závěr, že taková vláda má omezený mandát a omezené kompetence. Že neexistuje v ústavě stanovení mantinelů je logické, protože nelze předvídat všechny možné situace. V kritickém případu válečného napadení našeho státu musí vláda přijímat veškerá opatření, i kdyby byla zrovna v demisi. Míra omezení je odvislá od celkové situace.

LN Jak dlouho může taková vláda existovat?

Naše ústava, na rozdíl od řady zahraničních, nestanoví žádné termíny. V žádném případě ale nepředpokládá variantu, že bychom mohli bez vyčerpání tří pokusů mít vládu bez důvěry na časově neomezenou dobu. Časové vymezení ale souvisí s konkrétními okolnostmi – podívejte se na Německo nebo Belgii, jak dlouho tam trvají vyjednávání o vládě.

LN Zdá se vám, že se v politice rozmáhá relativizování obecných principů a hledání výslovných ustanovení nebo lhůt?

To je mor celého současného stavu dnešního právního státu. Jakýkoliv neduh se zákonodárce snaží řešit dalším legislativním krokem. Ústavní soud už dávno vyložil, že nemá-li ústavní institu- ce stanovenou lhůtu pro výkon své pravomoci, má ji vykonat bez zbytečného odkladu. Zatím jsme ale nerozhodovali konkrétní spor, zda v daném případě odklad byl, nebo nebyl zbytečný.

Tento problém je v naší zemi přítomen dlouhodobě. Dávno se zapomnělo na případy z první republiky, kdy prezident Masaryk odmítal některá jmenování velvyslanců nebo profesorů. Ústavní systém, který aktéry nesvazuje povinnostmi a lhůtami, předpokládá vysokou míru ústavní kultury, schopnost dialogu a kompromisu. Jednotlivé moci ve státě jsou v neustálém konfliktu. Dělba moci ale neznamená jen separaci, ale i jejich vyváženost a dialog.

LN Vytrácí se snaha o dialog a kompromis?

Z naší země se celkově vytrácí politická kultura. Ale není to nic nového. Už rozpad Československa jsem vnímal jako snížení stupně demokratického způsobu vládnutí v naší zemi. Skončil totiž tehdy kritizovaný model fakticky tříkomorového Federálního shromáždění, spočívajícího na principu zákazu majorizace a ochrany menšin. Ten zákonitě vedl k nutnosti dialogu, hledání shody na půdě parlamentu. Málokdo si uvědomuje, že všechny zásadní transformační zákony jsou z doby federace a ve všech se muselo hledat společné východisko. Po rozdělení v obou státech začala politika konfrontace, vítěz bere vše, slyšeli jsme o nulové toleranci.

LNV těchto dnech si připomínáme výročí komunistického puče v roce 1948. Co si z něj odnést za ponaučení?

Nejsem historik ani pamětník, tehdy mi bylo pět let. Vítězný únor roku 1948 má ale zajímavé paralely s takzvaným sarajevským atentátem v roce 1997. Moc se neví, že průběhem února 1948 byl asi nejvíce překvapen Klement Gottwald. Sice se to nazývá pučem, ale tehdy stále platila československá ústava z roku 1920. Nekomunističtí ministři spoléhali na to, že když podají demisi, tak musí být odvolána celá vláda. Stejně jako v roce 1997 se rozhodli podat demisi, aby se zbavili premiéra. Jenže zatímco demise ministrů Klausovy vlády přinutila premiéra podat demisi a skutečně byla ustavena Tošovského úřed- nická vláda, v roce 1948 si to nekomunističtí ministři špatně spočítali. Dopředu neoslovili dva sociálně-demokratické ministry ani nestraníka Jana Masaryka a bez nich nepodala demisi většina vlády. Tím spáchali politickou sebevraždu a nahráli Gottwaldovi, jenž dostal do úzkých prezidenta Beneše, který neměl jinou možnost než vládu doplnit podle návr- hu premiéra. Gottwald měl připravený klasický převrat pomocí akčních výborů a ozbrojených dělnických milicí, které obsadily ulice, úřady a sekretariáty stran. A najednou mu spadla moc do klína, aniž by musel své zbraně použít.

LN Je to také ukázkou toho, že demokracie je schopna zničit sama sebe? V roce 1946 si lidé komunisty zvolili a o dva roky později jim demokratičtí ministři uvolnili místa ve vládě.

Myslím, že únor 1948 lze srovnat se zánikem Výmarské republiky o patnáct let dříve. V obou případech šlo o stranu usilující o totalitní moc, včetně využití brutálního násilí a ozbrojených složek. Je to přesvědčivý důkaz o tom, že žádná ústava nemůže být stoprocentní zárukou, že se demokratický právní stát nezhroutí.

LN Jakou ve vás vyvolává emoci, že je vysoce pravděpodobné, že poprvé od revoluce vznikne vláda založená na podpoře komunistické strany? Zdá se, že Andrej Babiš s její podporou počítá najisto.

Nemyslel jsem si, že k tomu někdy dojde, a není to pozitivní signál o tom, kam dospěl náš polistopadový vývoj. Lze si ale také položit otázku, zda ta strana není komunistická už jen svým názvem. V novém systému se pohodlně zabydlela, nevystupuje jako jeho odpůrce a neusiluje o jeho zbourání. Chce v něm jen participovat tak, aby z něj vytěžila co nejvíce.

LN Je to tedy více o symbolice než o reálné hrozbě?

Nepochybně.

LN Chápu správně, že za nebezpečí považujete spíše hnutí Tomia Okamury? O jeho názorech jste řekl, že jsou „rasistické, xenofobní a neonacistické“.

Pro mě je znepokojující, že se člověk s takovými názory stal místopředsedou sněmovny. Já ne- upírám SPD právo na existenci v parlamentním systému, ale viním ostatní strany, co o sobě tvrdí, že jsou demokratické. Podívejte se do Německa, kde Albrecht Glaser, hlavní ideolog strany Alternativa pro Německo, třikrát za sebou nebyl zvolen místopředsedou Spolkového sněmu. Nikdo této straně neupírá právo podílet se na politickém systému, ale upírá jí právo reprezentovat jej. To je ten hlavní rozdíl.

LN Nabízí se srovnání se Sládkovými republikány, které jste zažil jako aktivní politik. Uvažoval tehdy někdo o tom, že by s nimi jednal o vedení sněmovny, neřkuli o vstupu do vlády?

To bylo skutečně absolutně vyloučené. A dlužno říci, že do okamžiku, kdy se v roce 2003 prezident Klaus vyfotil s Grebeníčkem na zámku v Lánech, bylo stejně tak vyloučené považovat komunistickou frakci za možného partnera při jednáních o vládě.

LN Souhlasil byste s názory profesorů Jiřího Přibáně a Jana Kysely, že sněmovní i prezidentské volby vyhráli nepřátelé liberální demokracie?

Z toho pojmu se stal slogan a různí lidé si pod tím představují něco úplně jiného. Raději bych užíval pojmy demokratický právní stát nebo ústavní stát. Veřejně hlásané obavy z konce liberální demokracie mají jednu velkou slabinu – způsobili jej totiž právě představitelé liberální demokracie. Neuvědomili si, že zůstala jen slova a systém se začal obsahově vyprazdňovat. Volby ukazují, že velká část země má pocit, že dosavadní politická reprezentace jim nerozumí a nehájí jejich zájmy. Logicky tak hledali někoho jiného, volili změnu. Za to nemůžou „nové“politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty „tradiční“strany, které nedokázaly reagovat na vývoj ekonomiky a společnosti.