Jarní úklid zákonů v Rakousku
nutím. Je ale reálný? Již v roce 1999 došlo v Rakousku k menšímu pročištění právních předpisů přijatých před rokem 1946. Některé spolkové země postupovaly stejně, praktický dopad těchto opatření byl však minimální. Aktuálním návrhem nemají být dotčeny jakékoliv ústavní zákony, jakož i (což je specialita rakouského zákonodárství, kterou u nás nemáme) ústavní ustanovení v běžných zákonech. Vyjmuty jsou také zákony přijaté jednotlivými spolkovými zeměmi.
Vůbec nejobtížnější je v obecné rovině vypuštění jednotlivého ustanovení v konkrétních zákonech. Nedojde-li ke kompletní rekodifikaci jako například v roce 2014 v případě českého civilního práva, jsou ke stávajícím zákonům připojovány nové paragrafy. Vypuštění jednoho konkrétního ustanovení má často dopad na celou řadu dalších zákonů, často i ve zcela jiném právním odvětví. Přesně takto vznikají mezery a legislativní chyby, jež mohou vést k daleko vážnějším problémům a způsobit chaos.
Právo je navíc dotvářeno rozhodovací činností jednotlivých soudů. I ten největší reformista mezi ministry spravedlnosti ale nebude navrhovat, aby byly rušeny i staré rozsudky. Rakousko je navíc jako člen EU dále vázáno i jejím právem. Nové nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které v současné době zaměstnává nejednoho podnikatele i organizač- ní složky státu, je přímo aplikovatelné, zrušení rakouského zákona o ochraně osobních údajů by tedy v tomto ohledu nijak nepomohlo.
Je regulace opravdu potřeba?
Nebo bychom se také mohli vydat cestou zákonů s datem expirace (v angličtině označované hezkým výrazem sunset legislation), tedy zákonů, jež by automaticky po několika letech přestaly platit. Cílem u takovýchto zákonů samozřejmě je, aby se zákonodárce po pár letech dotázal sám sebe, jestli konkrétní zákon je, či není potřeba, a zda splnil, či nesplnil svůj účel. Tento mechanismus je běžný v USA, čas od času se ale k použití tohoto mechanismu uchýlí i zákonodárce v Německu. Něco podobného v roce 2015 navrhoval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker pro evrop- ské právo, od té doby je ale ticho po pěšině.
Zdá se tedy, že ač automatické rušení zákonů či zavedení data expirace zní logicky i lákavě, jsou takováto řešení v praxi jen omezeně aplikovatelná.
Ale co s tím? Zákonodárce by se měl samozřejmě při jakékoliv změně zákona sám sebe dotázat, zda je tato změna opravdu potřebná, a v případech, kdy je to možné, časovou působnost zákonů omezit – toto by dávalo smysl zejména v daňovém zákonodárství. Převládající názor, že každý problém je potřeba řešit novým zákonným opatřením, by měl ustoupit v prospěch zdrženlivosti při přijímání nové legislativy.
Je jasné, že se v dnešní době nevrátíme k deseti přikázáním či ke kategorickému imperativu jako hlavnímu právnímu pravidlu. Zásadní průlom však přijde s dobou inteligentních právních systémů. Ty budou ve zlomcích sekund, daleko lépe a efektivněji než dnes při zadání hesel ve vyhledávacích programech či právních informačních systémech, vyhledávat právní předpisy a s nimi rovnou i návrhy řešení daného problému.
My právníci pak, doufejme, budeme alespoň občas ještě pořád potřeba, třeba při výkladu a správné aplikaci právních norem nebo při hodnocení důkazů či výpovědí.
Ministr spravedlnosti našich jižních sousedů navrhuje zrušení všech zákonů, které byly přijaty před rokem 2000. Je jeho nápad na razantní pročištění právního řádu rozumný? Automatické rušení zákonů či zavedení data jejich „expirace“zní sice logicky a lákavě, v praxi jsou ale tato řešení jen omezeně aplikovatelná
Autor je partnerem advokátní kanceláře bpv Braun Partners