To bývalo absolutně vyloučené
Považuje ale za varovné, že se povedlo vyvolat silný odpor proti EU „Vystoupení z ní by bylo katastrofou,“říká v rozhovoru pro LN
LN Přispěly k tomu i různé korupční skandály, kvůli kterým přišly o důvěryhodnost?
V postkomunistických zemích je situace násobena tím, že velká část národa za těch 29 let prožila hluboké zklamání. Začalo to privatizací, kterou provázela korupce. Český národ byl po dlouhá desetiletí zvyklý žít v až nenormálně rovnostářské společnosti a najednou vznikly hluboké sociální rozdíly. Téměř milion českých občanů je v exekuci a tři čtvrtiny penzistů nedosáhnou na průměrný důchod – 11 tisíc korun. To je realita, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla. Toho využily nové subjekty, které slíbily změnu.
LN Co aktivuje ty spodní proudy ve společnosti?
Hlavním fenoménem je strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. Nejprve je třeba jej vyvolat a pak se lze na vlně strachu vézt. Paradoxní je, že u nás to byl strach z islámu a uprchlíků, přestože tu žádní nejsou a oni k nám ani nechtějí. Mnohé strany s tím strachem nedokázaly pracovat v tom smyslu, že by lidi tohoto strachu zbavili.
Kombinace strachu, sociální úzkosti a nacionalismu hraničícího s xenofobií vyvolala dvojí reakci. Jednak vznikly nové politické subjekty, které s těmito tématy hrají jako s hlavní kartou, zároveň ale způsobila, že když tradiční strany viděly úprk svého elektorátu, tak začaly část těchto názorů přejímat. A tím se znemožnily.
Zvláště závažné je, že dlouhodobým úsilím lidí, které nechci jmenovat, ale všichni víme, kdo to je, se povedlo vyvolat silný odpor k Evropské unii. Vystoupení z ní by bylo katastrofou a málokdo si uvědomuje, že bychom se ocitli v daleko vážnějších ekonomických i politických problémech, než si vůbec umíme představit. LN Nedávno jste hovořil o tom, že na konferenci o krizi právního státu v německémOsnabrücku byly aktuální změny v Česku vnímány kriticky. Můžete to přiblížit?
Byl to dost trpký zážitek. Výsledky sněmovních i prezidentských voleb mě dostaly do složité situace, protože jsem těžko mohl vystupovat jako objektivní kritik polského a maďarského vývoje. Tento trend totiž zasáhl všechny evropské země – i Francii, i Německo, i moji vlastní zemi. Ale domnívám se, že Česko je díky svému ústavnímu systému dostatečně rezistentní vůči tomu, abychom nesklouzli do situace, ve které je Polsko a Maďarsko. Pevně věřím tomu, že se základní principy demokratického právního státu v naší zemi udrží a že nebudou rozvráceny.
LN Ale zároveň opakovaně varujete před tím, že ústavní pojist- ky jako Senát či Ústavní soud nás samy o sobě nezachrání.
Ta otázka míří hlavně ke kardinálnímu problému současnosti a budoucnosti naší země, a to možnosti obcházení systému cestou všelidového hlasování. Nikdy jsem nebyl odpůrcem referenda, ale nikdy nesmí sloužit k popření ústavního systému. Je třeba zajistit, aby občané sice mohli vyslovit názor o významných otázkách vnitřní i zahraniční politiky, ale aby nebylo přípustné referendum, které by narušilo podstatné náležitosti právního státu.
LN Máte také pocit, že je referendum vnímáno některými politiky jako nástroj, jak prosadit určité kroky, které by neměly šanci projít v parlamentu?
Neexistuje žádná demokratická země, v níž by se referendum stalo běžným nástrojem výkonu veřejné moci. Ani ve Švýcarsku to tak není. Referendum se obvyk- le používá, když má otázka takový význam, že vláda nebo parlament si chce nechat své rozhodnutí posvětit v lidovém hlasování. Účelem referenda ale nemůže být vyřazení parlamentu z jeho funkce a jeho nahrazení všelidovým hlasováním.
LN Uvedl jste, že vám přijde absurdní, že se nediskutuje o okruhu témat, o nichž by se referendum mělo konat. Měl by položenou otázku vždy dopředu posuzovat Ústavní soud?
Pořád se diskutuje o tom, kolik má být petičních hlasů na iniciativu, jaká má být účast a kdy bude referendum závazné. Ale to základní, tedy které otázky je možné položit a které jsou vyloučeny, o tom zatím příliš veřejná diskuse neprobíhá.
Zatím jsme měli jen referendum o přistoupení k EU, kdy byla Ústavnímu soudu svěřena role přezkumu přípustnosti otázky po-
ložené do referenda. A není pochyb o tom, že by Ústavní soud měl vždy dopředu posoudit, zda je otázka přípustná. A zcela samozřejmě je nezbytný i následný přezkum, ať již Nejvyšším správním soudem, anebo soudem Ústavním.
LN Zdá se, že dnes není v parlamentu dostatečná většina k přijetí ústavních změn. Mohlo by se ale jít cestou běžných zákonů posouvajících ústavní systém, jako v době opoziční smlouvy, kdy jste byl místopředsedou Zemanovy vlády?
Hodí se připomenout, že skutečnou příčinou opoziční smlouvy byl výsledek voleb a v tu chvíli existovaly jen dvě varianty – předčasné volby, nebo model menšinové jednobarevné vlády s tolerancí, který je rozšířený ve Skandinávii i v Holandsku. Velmi úzká skupina představitelů ODS a ČSSD se rozhodla pro dru- hou variantu. Já jsem tehdy řekl, že to bude vláda sebevrahů, ale nejevilo se mi to jako ústavně nepřijatelné řešení politické krize.
LN Ptám se na to, že strany opoziční smlouvy již v roce 1998 ztratily ústavní většinu v Senátu a posuny ústavního systému musely provádět změnou běžných zákonů. Reforma volebního systému nebo justice pak narazily u Ústavního soudu. Přišlo by vám to dnes nesprávné?
Já jsem byl vždy absolutně proti tomu, aby se zneužívalo běžné zákonodárství směrem, který by mohl narušit ústavní systém. Bylo by ale falešné, abych zakrýval skutečnost, že jako člen vlády a parlamentu jsem měl v řadě případů zdrženlivý postoj k některým nálezům Ústavního soudu. Poté, co jsem přišel sem a během krátké doby jsem získal úplně jinou optiku a uvědomil jsem si, jak důležitá je dominantní role Ústavního soudu v naší zemi. A nebyla to jen loajalita s institucí, v jejímž čele jsem stanul.
LN Tak čím to bylo?
Změna mé optiky byla dána tím, že jsem se ztotožnil s doktrinálním přístupem, který Ústavní soud vytvořil v 90. letech.
I když, mám-li být úplně otevřený, tak jeden z nálezů „prvního“soudu mně dodnes příliš nesedí – ten, který posvětil Benešovy dekrety. Ústavnímu soudu nic nebránilo v tom říci, v době, kdy byly přijaty a posléze posvěceny ústavním zákonem, nebyly protiústavní. Byly výsledkem druhé světové války. Dnes by ale zcela odporovaly konceptu naší Listiny základních práv a svobod, protože tam bylo ustanovení, že se konfiskuje majetek Němců podle etnické příslušnosti. Kdyby je Ústavní soud tehdy zrušil, tak by současně musel říct, že nález nemá retroaktivní účinky a účinky jsou nedotknutelné, ale dnes už není třeba, aby byly součástí právního řádu. To by bylo poctivější řešení.