Co už Slováci znovu nechtějí (a možná mají)

Do českých kin zítra vstupuje dokument Terezy Nvotové Mečiar. Představil se už loni coby zahajovací film jihlavského festivalu (kdy jsme jej také v LN recenzovali) a také je už nějakou dobu dostupný ve videotéce HBO. Do biografů ale dorazil v novém, nečekaném a neblaze aktuálním kontextu.

Nejde totiž jen o portrét jednoho politika, ostatně rozhovor s ním tvoří jen malou část filmu, a i když jsou odpovědi a chování penzionovaného Vladimíra Mečiara příznačné, záběr snímku je širší. Jde o autorčino ohlédnutí za dobou, kdy vyrůstala ona sama i celá slovenská společnost – za 90. léty, kdy se k moci dostal populista následovaný leckdy až fanatickými příznivci a státní struktury se prolnuly s těmi mafiánskými. Únos syna slovenského preziden- ta Kováče (původně Mečiarova spojence, později úhlavního nepřítele) tajnou službou a následná smrt Roberta Remiáše, spojky uprchlého klíčového svědka, jsou události, které svou surovostí a arogancí dodnes děsí, když je dokumentaristka věcně rekapituluje. V jejím filmu pak zazní naděje, že odmítnutí Mečiara ve volbách roku 1998 znamenalo zformování Slováků jako politického národa, který už nechce Mečiarovu éru opakovat. A zároveň se tento optimistický závěr relativizuje poukazem na vzestup Roberta Fica – muže, který s Mečiarem sdílí nejen stejného marketéra Fedora Flašíka, ale také podobný politický styl i voličskou základnu.

Ještě na podzim to vypadalo jako důležité, ale přece jen spíš teoretické varování. Dnes, po vraždě novináře Jána Kuciaka, se srovnání s Mečiarovým Slovenskem nezdá přehnané ani trochu. Bohužel.