ÚHEL POHLEDU Kanón na vrabce
O přínosech plošného sledování elektronické komunikace existuje několik mýtů. Navíc porušujeme normy EU
eský telekomunikační úřad zveřejnil počty případů, kdy poskytovatelé služeb elektronických komunikací poskytli policii, zpravodajským službám a dalším oprávněným orgánům údaje o elektronické komunikaci. V roce 2017 šlo jen u mobilních telefonů o 253 380 případů. Proč by nás měla uvedená čísla zajímat? Co vlastně o nás operátoři uchovávají a předávají policii?
Provozní a lokalizační údaje jsou u nás s přestávkou části let 2011 a 2012 uchovávány už od roku 2005. Jde o údaje o našich telefonátech, o využívání internetu nebo e-mailu. Pokud si vezmeme třeba mobilní telefony, o které je ze strany policie tradičně největší zájem, tak jde o informace, komu a jak dlouho jsme telefonovali, ale i to, kde jsme v tu chvíli byli.
Jsou to právě údaje o našem pohybu, které lze na tomto plošném sledování považovat za nejcitlivější. Od roku 2005 se totiž mnohé změnilo. Dnes už nejde jen o to, že je naše poloha zaznamenávána, když zrovna někomu telefonujeme, ale pokud používáme chytrý mobilní telefon, na něm internet a různé aplikace, které využívají datové připojení bez našeho zásahu, jsme sledováni vlastně pořád. Tato data jsou uchovávána po dobu šesti měsíců pro případ, že by si je některý z oprávněných orgánů vyžádal. Jde o jeden z nejmasivnějších nástrojů, kterými stát sleduje plošně své občany.
Přišlo by vám normální, kdybyste šli na poštu s dopisem a pošta by si do databází o každém psaní uložila informaci o tom, kdo komu psal, jak byl dopis dlouhý, v jaké obálce byl odeslán a kudy jste na poštu šli? Asi nikoli. Je to ale poměrně přesný příměr toho, co je uchováváno nikoli o papírové, ale o elektronické komunikaci. Ono obecně srovnání sběru dat ve virtuálním a reálném prostoru lépe odhalí absurditu všudypřítomného sledování, které pohříchu přijímáme jako něco normálního.
Nulový vliv plošného uchovávání dat
To, že policie s žádostmi o data nešetří, ukazují právě čísla ČTÚ. Z počtu žádostí by se mohlo zdát, že bez nich to v dnešní informační společnosti prostě nejde a policie by nic nevyšetřila. Tím se ale dostáváme k prvnímu z mýtů, které tuto problematiku obklopují.
Srovnejme množství trestných činů a jejich objasněnost v letech 2011 a 2012, kdy povinnost uchovávat úda- Chytré mobily prozradí i to, kde jsme.
je nebyla, poté co ji zrušil Ústavní soud, a rok 2013, kdy už uchovávání dat jelo znovu naplno. Zjistíme, že vliv plošného uchovávání dat byl nulový. Ostatně podobně mluví i čísla z Německa. Z dat Spolkového úřadu pro vyšetřování plyne, že po zavedení plošného sledování komunikace v letech 2008 a 2009 nedošlo k poklesu míry kriminality a dokonce lehce poklesla jejich objasněnost.
Pro policisty je každá informace, kterou mohou při vyšetřování použít, logicky vítaná. Na druhé straně je zjevné, že se policie dokáže bez těchto dat obejít, respektive je nahradit.
Dalším mýtem je, že tento nástroj slouží zejména k odhalování pachatelů závažné a organizované trestné činnosti. Pokud si vezmeme data ze studie německého Institutu Maxe Plancka z roku 2011, vidíme, že u závažných trestných činů nejsou opět žádné změny zaznamenány. Zejména u organizované trestné činnosti je si také třeba uvědomit, že zločinci, na něž má tento plošný sběr mířit, mají samozřejmě větší motivaci se sledování vyhýbat. Proto více využívají šifrování, různé proxy servery, předplacené SIM karty a další nástroje, které jsou dnes běžně dostupné. Máme tedy kanón na vrabce, u něhož je navíc velká šance, že sice rozstřílí celý les, ale vrabec uletí.
Dalším mýtem je tvrzení, že jde o nástroj primárně určený k vyšetřová- ní kyberkriminality. Policie si nevede žádné statistiky, při vyšetřování jakých trestných činů údaje žádá, nicméně vzhledem k tomu, že jsou nejčastěji žádána data o lokalizaci mobilního telefonu, je zřejmé, že jde spíše o vyšetřování klasické kriminality v reálném prostoru.
Na závěr je třeba zmínit mýtus, že to vše je legální a v souladu s ústavou. Původní právní úprava byla transpozicí evropské směrnice, která státům ukládala povinnost data uchovávat. To byl také dokola omílaný argument, proč ji musíme mít. Od té doby se ale také mnohé změnilo. Soudní dvůr EU nejprve tuto směrnici v roce 2015 zrušil. Tehdy obhájci sledování tvrdili, že to nebrání tomu, abychom měli svoji právní úpravu, která se neodvozuje od směrnice. Z omylu je tedy musel vyvést Soudní dvůr ve svém druhém rozhodnutí z konce roku 2016, kde označil samotný princip plošného a nevýběrového sběru dat o elektronických komunikacích za nepřijatelný. Pokud stát takové pravidlo v legislativě má, tak tato odporuje jiné směrnici EU, která upravuje pravidla využívání elektronických komunikací.
Jsme tedy teď ve stavu, že zde máme právní úpravu, která porušuje evropské právo, je v rozporu s Listinou základních práv EU, a tedy velmi pravděpodobně i s naší Listinou. Vedle stamilionů, které ročně plynou operátorům na uchovávání dat, tak dost možná přibudou sankce ze strany Evropské komise.
Že nás to všechno stojí a bude stát peníze, je jedna věc. Mnohem smutnější je to, že vláda ignoruje jak soudní rozhodnutí, tak právo na soukromí svých občanů. V prosinci minulého roku nevládní organizace Iuridicum Remedium připravila návrh na zrušení této právní úpravy a spolu s Piráty se podařilo sehnat podporu od 58 poslanců ze šesti politických stran. Doufejme, že Ústavní soud učiní této vládní ignoranci přítrž.
Autor je ředitelem nevládní organizace Iuridicum Remedium