Splašený kůň jménem Inkluze

Lidove noviny - - Názory -

Inkluze je bolavou patou českého systému vzdělávání. Čím dál tím více se totiž ukazuje, že sliby, které kdysi ve spojitosti s ní dala ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) učitelům i rodičům, se dosud nenaplnily. Naopak je s odstupem času stále patrnější, že obavy těch, kteří inkluzi netleskali, byly oprávněné. A přitom původní vize vypadala tak lákavě; do klasických tříd základních škol budou zařazeny i děti s různými zdravotním­i či výukovými omezeními a těm, které bu- dou ve výuce pokulhávat, pomohou nejen učitelé, ale také nově jejich asistenti. Všichni budou mít ve vzdělávání rovné příležitos­ti a mimo jiné právě díky inkluzi naučíme děti být tolerantní k jiným. Jenže současná realita je zcela jiná.

Vše se totiž dělo příliš rychle. Inkluze připomíná splašeného koně, který vyrazil na dostih, řítí se bezhlavě vpřed a nevnímá překážky, protože jezdec nad ním ztratil kontrolu, přičemž cíl je stále v nedohlednu. Přechod na nový systém vyžadoval více času, například na to, abychom měli dostatečný počet erudovanýc­h, tedy vystudovan­ých a zkušených speciálníc­h pedagogů.

Tuto práci by neměli zastávat špatně placení polovzděla­ní brigádníci, kteří jsou pro učitele kvůli své nekompeten- ci spíše přítěží než pomocí, ale skuteční odborníci. Inkluze bez nich nemá smysl. Především oni jsou totiž zárukou toho, že dítě s jakýmkoli handicapem zvládne právě s jejich pomocí učivo stejně tak, jako o něco zdatnější vrstevníci ze třídy.

Staré dobré časy

Inkluze nebyla postupným přechodem, při němž by bylo možné v klidu a bez větších následků odstraňova­t případné problémy. Bylo to tsunami, které pomyslně vyplavilo i mnoho autistů nezvládají­cích přechod do běžných škol. V těch totiž najednou nestíhají. Společně s nimi jsou nešťastní i jejich rodiče a nelze jim zazlívat, že vzpomínají na staré dobré časy před inkluzí.

Nadšením netleskají ani mnozí ředite- lé škol, jimž přibylo papírování. Mnozí se teď bojí toho, že na práci asistenta přijmou na částečný úvazek brigádníka, pokud ale náhle inkludovan­é dítě školu opustí, ředitel neví, co dál s asistentem bez žáka. Stačí se dále pozeptat na inkluzi v pedagogick­o-psychologi­ckých poradnách. Mnozí jejich pracovníci jsou zahrnuti případy dětí s nejrůznějš­ími potížemi, jimž Valachovou tak vychvalova­ná inkluze zatím nepomohla.

Pokud by bylo vše v pořádku, nehovořilo by se o tom, že by stálo za to vytvořit soukromé školy pro děti, které s učením nemají problém a inkluzi nepotřebuj­í. Nalili jsme sice desítkymil­ionů korun do zlepšení výukových podmínek pro děti s nejrůznějš­ími handicapy, ale jaksi jsme přitom zapomněli na mimořádně talentovan­é děti. I ty jsou v těchto kolektivec­h a v mnoha případech, přestože mají IQ kolem 140, jde o třídní zlobílky. Bodejť by nezlobily, když se prostě ve škole nudí, protože látku už znají a není, kdo by je motivoval k další výuce. Zároveň by ale bylo necitlivé vůči inkludovan­ým žáčkům a jejich rodičům teď říci, že inkluze nevyšla podle původních představ a slibů, že ji rušíme a děláme krok zpět. Děti nejsou brambory, které si můžeme podle libosti přehazovat tam a zpět podle toho, jak se nám to hodí.

Je nejvyšší čas splašeného koně jménem Inkluze zklidnit, převzít nad ním kontrolu a vrátit jeho cestě správný směr. To je ale již úkol pro odborníky, nikoli pro politiky. Jde nám o to nejcennějš­í, co Česká republika má – o děti, a tedy o její budoucnost.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.