Samota bolí, i když osvobozuje

e jsou v životě chvíle (s věkem je ten pocit čím dál naléhavější), kdy má člověk všeho, hlavně lidí, dost, ví snad každý. Nejradši by někam utekl. Na vzduch, do lesa, do ticha, na samotu… Málokdo to opravdu udělá, výjimky však existují.

Příběhy novodobých „poustevníků“se liší jeden od druhého v naturelu, intelektu, rodinných dispozicích, profesionální minulosti, osobních motivech – jedno mají ovšem společné: ti, kteří se dobrovolně rozhodli k životu v izolaci, ale v souladu s přírodou, cítí osvobození. Nezastírají, že samota je bolestivá, někdy strašná, přesto své volby nelitují.

Alespoň ne ti, které vyzpovídal Aleš Palán a výmluvně zvěčnil fotograf Jan Šibík v knize Raději zešílet v divočině (vydal Prostor).

Jejich setkání s deseti šumavskými samotáři není návodem, jak se zbavit denního stereotypu v práci, existenčních starostí či zdánlivě neřešitelné krize vztahu; je pouze možností nahlédnout do jiného způsobu života, než je dnes obvyklý, i do mysli lidí, kteří se s pohodlím zavedených kolejí odmítli smířit.

Názory a životy těchto šumavských samotářů se, jak upozorňují autoři, „nepodobají vůbec ničemu, co znáte“. Šumavské přírody se bojí míň než života ve městě.

Jejich partnery jsou domácí i divoká zvířata, každodenní součástí života tvrdá práce, často zima, leckdy „přízraky“a vždycky nutnost spolehnout se sám na sebe.

Někdo si částečně vydělává, jiný nemá ani na pivo, jeden ve volných chvílích medituje o marnosti světa, jiný hledá v lidské existenci cosi vyššího, někdo čte, někdo sleduje dění v přírodě, někdo se ráno i večer noří do studené vody, všichni v duchu probírají svou minulost i důvody, proč s ní skoncovali.

Nemuseli, ale díky odhodlání, vytrvalosti a síle osobnosti těchto osm mužů a dvě ženy zvolili živobytí nejisté, namáhavé, nekomfortní a rozhodně nekonformní. Netřeba jim závidět ani je následovat, spíš se nad jejich pohnutkami a dramatickým života během pokusit zamyslet.