Má-li mít komická opera smysl, musí být perfektní
Znovuobjevování titulů z éry Nového německého divadla, které sídlilo v budově nynější Státní opery, je určitě přínosné. Dařilo se v počátcích samostatné Státní opery Praha dokonce tak, že uvedení Zásnub ve snu Hanse Krásy nebo Polského žida KarlaWeise přitáhlo mezinárodní pozornost v intenzitě, o kterém se může současnému vedení Národního divadla jen zdát.
Když je nyní kvůli rekonstrukci budova Státní opery zavřená, je to dozajista ta správná chvíle vracet se k zapomenutým operám německého období tohoto divadla a zároveň udržovat soubor novými tituly v kondici. Jenže uvedení Donny Diany se ukázalo medvědí službou těmto chvályhodným záměrům.
Zkrocená ženská pýcha
Emil Nikolaus Joseph von Reznicek (1860–1945) se protloukal po různých provinčních evropských divadlech a působil v Praze jako vojenský kapelník (tuto profesi zastával i jeho děd). Jeho první opera uvedená v Královském německém zemském divadle (dnes Stavovském) zaujala v roce 1887 impresária Nového německého divadla Angela Neumanna natolik, že s Reznickem uzavřel smlouvu na kompozice nových oper. Z nich nejúspěšnější byla právě Donna Diana o zkrocené ženské pýše.
Reznicek byl obdivovatelem Richarda Wagnera a z jeho hudby je to znát – stejně jako zkušenost s břeskností a pompézností vojenských kapel a s operetou. Jenže tyto inspirace nejsou propojeny bezešvě (a byl to až Reznickův současník Richard Strauss, který dokázal dát valčíkům svrchovanou operní podobu v Růžovém kavalírovi).
Několik svateb na závěr
V Donně Dianě Reznicek ve směsici Wagnera, operety, španělských tanců a řemeslných zkušeností vojenského kapelníka zhudebnil španělskou komedii, ve které si pyšná dcera barcelonského hraběte Donna Diana odmítá přiznat, že se zamilovala do jednoho ze svých nápadníků. A tak mu dvorní šašek poradí, aby zvolil stejnou strategii a předstíral, že o Donnu Dianu nemá zájem. Rada zafunguje, Dianina pýcha je zlomena a opera končí hned několikerými svatbami.
Donna Diana není žádný veleopus, jakkoli si ji ve své době oblíbila hlavně německá divadla a patří k nejznámějším Reznickovým operám, dnes díky efektní předehře, která se hrává koncertně. Má-li mít koncertní připomenutí takové, navíc komické opery smysl, musí být perfektní. K tomu však mělo pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera hodně daleko. Jakési provizorium nastolila už úvodní omluva, že tři z devíti sólistů zpívají v indispozici a sólista jedné role Roman Vocel nevystoupí vůbec, aniž ho někdo nahradil (sólové části jeho partu byly hrány pouze orchestrem a běžely titulky).
Celé provedení působilo spíše jako informativní přehrávka, kterou podržela představitelka titulní role Alexandra Lubchansky, jedna z těch v indispozici. A zvučným barytonem hřímal Miguelangelo Cavalcanti dvorního šaška spíše jako španělského granda tak mocně, až na konci nemohl. Wagnerovský tenorista Charles Kim by zjevně potřeboval na důkladnější dostudování role Dianina odmítaného nápadníka více času. Pro „oprášení“muzeálního exponátu nestačí jen účast Reznickových rodinných příslušníků na premiéře a informacemi nabitá programová brožura.
K diskusi je také otázka škrtů. Když už je dnes zapomenutá opera nastudována koncertně a cílovou skupinou jsou především operní „fajnšmekři“, měla být uvedena celá a ne s velmi rozsáhlými škrty, které zásadním způsobem zasáhly do struktury díla. Takže hlavním benefitem uvedení Donny Diany byl poukaz na genialitu Antonína Dvořáka ( o Bedřichu Smetanovi nemluvě), jehož opery tou dobou premiérovalo vůči Novému německému divadlu konkurenční Národní divadlo.
Státní opera se koncertním provedením Donny Diany Emila Nikolause von Reznicka ve Foru Karlín přihlásila k tradici Nového německého divadla, kde byla tato opera uvedena ve světové premiéře v roce 1894.
Emil Nikolaus Joseph von Reznicek: Donna Diana
Autorka je operní kritička