Chci prosazovat aktivní občanství
Staronový prezident České republiky Miloš Zeman se ve svém včerejším inauguračním projevu pokusil zhodnotit, co se mu v uplynulých pěti letech podařilo, ale také co se nepodařilo. Ve druhé části svého vystoupení veřejnost seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce v dalších pěti letech. Projev hlavy státu je redakčně zkrácen.
strana má tzv. prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí. Nu a v tomto úsilí chci nyní pokračovat. Protože bez kontaktu s občany, chcete-li dolními deseti miliony, není prezident plnohodnotný. A prezident, který se považuje za součást jakési vyvolené elity, je jenom ornamentem na státní budově a ničím víc.
Neonacistické bojůvky, ekonomická kriminalita, média
Vedle pozitivních věcí, které jsem ve své prezidentské funkci zažil a za které děkuji, byly i problémy a nebylo by poctivé se o nich nezmínit. Před pěti lety jsem upozornil na tři takové problémy. Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Myslím si, že prezident by neměl příliš zasahovat do politické struktury, neměl by známkovat politické strany, protože nejsou strany první a druhé kategorie, stejně tak jako nejsou jejich voliči první a druhé kategorie, ale zde jsem učinil jednu výjimku a jsem povinen ji zdůvodnit. Tímto zdůvodněním je skutečnost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti aktivně spolupracovala s Kotlebovou neonacistickou stranou na Slovensku, tzn. stranou, která výslovně schvalovala vyvraždění 60 milionů (sic!) slovenských občanů a která schvalovala i vyslání rychlé divize na východní frontu nebo potlačení slovenského národního povstání. Kdo podporuje neonacisty, je sám neonacista a Němci mají docela hezké přísloví: Spolu chyceni, spolu pověšeni.
Druhým problémem, na který jsem před pěti lety upozorňoval, byl problém ekonomické kriminality. Jsem velice rád, že mezitím došlo k určitému pokroku a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoliv však vymizel. Podpořil jsem v Poslanecké sněmovně zákon o prokázání původu příjmu a majetku. Pouze lituji, že není aplikován ve větším rozsahu. Podpořil jsem i další kroky proti daňovým podvodům, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb, ale bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala. Chci upozornit, že se nejedná pouze o dnes před soudem stojící kauzu podivné privatizace OKD, ale že se jedná o daleko rozměrnější akci, protože podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno 100 miliard korun. Mimochodem akcie OKD uvedené na burzu měly nominální hodnotu 400 korun a na konci klesly na hodnotu 20 haléřů za akcii. Jak velký to pod- nikatelský úspěch, že? Ale na druhé straně ještě těsně před krachem podniku, který zaměstnává 10 000 osob, Zdeněk Bakala inkasoval posledních 16 miliard korun na dividendách a přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty. Dokud tento problém nebude vyřešen, pak nemůžeme tvrdit, že v České republice velká ekonomická kriminalita je minulostí a že Viktor Kožený, skrývající se na Bahamách, nemá svého velkého nástupce právě v osobě Zdeňka Bakaly.
Přecházím ke třetí a poslední části hodnocení minulosti a to je pokus manipulovat českou veřejností. A svým způsobem mohu velmi snadno navázat na předchozí téma. Protože noviny, jako jsou Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt nebo server Aktuálně.cz, jsou ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A tyto noviny nás každodenně poučují o tom, jak se máme chovat. Podle mého názoru novinář, který bere peníze získané tímto způsobem, by neměl mít naši úctu a neměli bychom ho brát vážně. Samozřejmě že kritika, která se týká mediální sféry, se nedá redukovat pouze na Bakalovo mediální impérium. A není to ani kritika pouze papírových médií, je to například i kritika veřejnoprávní České televize. Rád bych vám připomněl nedávnou studii Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která uvádí, že zpravodajství naší veřejnoprávní, vyvážené, objektivní České televize bylo v minulosti výrazně ovlivněno její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP 09. Budu předpokládat, že vzhledem k nedávným volebním výsledkům této strany se Česká televize napříště stane poněkud vyváženější. Nu a snažme se tedy, abychom dokázali rozlišit novináře, kteří hledají pravdu, od novinářů, kteří hledají senzace. A domnívám se, že patří úcta těm prvním a neúcta těm druhým.
Rád bych uvedl alespoň dva naprosto konkrétní příklady. Nejde o to, že občas slyším od skupin lidí, kteří zastávají svůj názor, že ti, kdo jejich názor nezastávají, jsou lůza. V tom případě si vždy připomínám Bedřicha Smetanu a jeho operu Braniboři v Čechách, kde je krásná věta: My nejsme lůza, my jsme lid. Ale myslím si, že mohu demonstrovat i dvěma dalšími konkrétními příklady, proč různé nátlakové skupiny považuji za nehodné úcty nikoli kvůli jejich názorům, ale kvůli tomu, že jsou zapouzdřeny ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskusi. Tak tedy prvním takovým příkladem je výrok jednoho komentátora, který rozdělil českou populaci na občany a obyvatele. Občané jsou ti, kdo mají správné názory a uvědoměle hlasují. Obyvatelé jsou ti ostatní. Nu a jako druhý příklad bych rád uvedl jednoho dalšího komentátora, který už po skončení prezidentské volby vyjádřil naději, že v nejbližších pěti letech zemře půl milionu mých stoupenců a že díky tomu bude voličská mapa za pět let poněkud jiná. Nu mně už to může být jedno, ale obludnost tohoto výroku je podle méhomínění dostatečným argumentem, proč nemám rád některé novináře a ostatně oni nemají rádi mě, takže je to vzájemně naprosto vyrovnané.
Přímá volba v samosprávě
Tolik pokud jde o hodnocení minulosti. A nyní k budoucnosti: hodlám samozřejmě pokračovat v tom, co jsem dělal vminulosti, protože to pokládám za užitečné. Nicméně, rád bych to doplnil dalším tématem, kterým jsem se částečně už v minulosti zabýval. A tímto tématem je občanská angažovanost nebo chcete-li jinak aktivní občanství. Nemám tím rozhodně na mysli občanské aktivisty, kteří si někdy léčí svůj komplex méněcennosti tímto způsobem. Mám tím na mysli participaci občanů našeho státu na věcech veřejných.
Vidím zde tři základní dimenze. Dimenzi ekonomickou, sociální a politickou. Pokud jde o ekonomickou dimenzi, možná že víte, že jsem vždy obdivoval Tomáše a Jana Baťovy a jejich přístup k zaměstnancům. Oni jim mimochodem neříkali zaměstnanci, ale spolupracovníci. A Baťa zaváděl osobní účty, na které připisoval zaměstnancům podíl na zisku, ale pozor, také podíl na ztrátě, bylo-li to nutné. Něco jako je dnešní profit sharing. Samozřejmě že jsou možné jiné varianty. Bylo by samozřejmě výhodné, aby to byla tematika, která by byla prospěšná pro obě strany. Zvýšení podílu na zisku by mělo být doprovázeno přinášením nových inovací, zvyšováním produktivity práce a přidané hodnoty. Nicméně onen baťovský model, ať už v jakékoliv formě, by podle mého názoru měl v naší ekonomice mít silnější místo, než má dosud.
Pokud jde o sociální dimenzi, tady bych připomenul svoje mládí. Když jsem byl mlád, byl americkým prezidentem John Kennedy a jeden z jeho počinů byly tzv. mírové sbory. Američané je většinou posílali do rozvojových zemí a já se domnívám, že mírové sbory bychom potřebovali i na našem vlastním území, aby podaly pomocnou ruku zejména v těch regionech, které to více než jiné potřebují. A byl jsem rád, když jsem byl informován, že už se připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých neziskových organizací.
Nu a konečně třetí a poslední dimenze je dimenze politická. O ní již mluvím velice dlouho. Myslím si, že je poněkud bizarní, jestliže politici se vlichocují občanům, když se ucházejí ve volbách o jejich přízeň, a pokud tuto přízeň dostanou, tak na občany zapomenou. A přitom jsou-li občané dostatečně kompetentní, aby rozhodli, kdo má vyhrát volby, proč by neměli být dostatečně kompetentní i k tomu, aby rozhodovali o dalších otázkách. Existuje několik témat v této souvislosti a já doufám, že během mého mandátu se podaří prosadit aspoň jedno, a sice přímou volbu starostů, hejtmanů a samozřejmě i primátorů.
Byl jsem vystaven kritice, že preferuji švýcarský model referend, se zdůvodněním, že nejsme Švýcarsko. A já bych to obrátil, chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla. A myslím si, že ve sněmovně už leží dlouhou dobu návrh zákona o referendu, který jsem rovněž podpořil, a je mi líto, že se tento návrh zákona neprojednává. Jsem si vědom toho, že se asi bohužel nepodaří prosadit myšlenku tzv. panašování, tzn. toho, aby si občané sami mohli sestavit kandidátku z nabídky kandidujících subjektů tak, jak je tomu v komunálních volbách. Hlavní příčinou tohoto odmítání je strach. Strach některých politiků a stran z toho, že by tento model, pokud nemají na kandidátkách dostatek výrazných osobností, je přivedl k neúspěchu. Zatímco takto musíte volit stranu nebo hnutí jako celek a nemůžete kombinovat jednotlivé kandidátky.
Nu a poslední věc, kterou bych rád podrobil diskusi, je povinná volební účast. Připomínám, že u nás byla za Masarykovy první republiky, připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii, že to není nic nového a nic originálního. Ale opět platí onen strach, a chceme-li, aby tady bylo skutečně aktivní občanství, pak i povinná volební účast je jeho součástí.
Už se prý připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých neziskových organizací
Celý projev naleznete na www.lidovky.cz