Husa má padesátiletá křídla

Vzal člověk husu i uvázal ji na provaz. Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď. Přesně před padesáti lety, 15. března v deset hodin v noci, se v nedivadelním prostoru, v Procházkově síni brněnského Domu umění, postavilo před skupinku přátel, spolužáků, svých pedagogů a jejich rodin několik mladých lidí a začali provozovat generační divadlo. Byli to budoucí mladí profesionálové, studenti režie na Janáčkově akademii múzických umění. Amatérské sdružení divadelních profesionálů.

Jejich jména jsou dnes legendami: Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil. Nad nimi, jako Hospodin nad vodami, se vznášel Bořivoj Srba – pokušitel, jejich pedagog, dramaturg, urputný protestant (čili dědic sveřepých zápasů o očistu církve, v tu chvíli rebel proti zatuhlým kloubům i myšlenkovým stereotypům československého divadelnictví).

I v letech mytologického tání komunistického režimu, naděje spojované s obrodným procesem „pražského jara“, provázeného kulturním kvasem a vznikem nových divadel, to byla skupina natolik svébytná, že navzdory svému talentu první léta přežívala bez jakékoliv hmotné odměny. Vyháněli je z každého prostoru, kde se pokoušeli hrát.

Bořivoj Srba využil mezery v zákoně a s kongeniálním překladatelem, ředitelem Domu umění Adolfem Kroupou domluvil divadelní večery na základě povolení pro pořádání vernisáží a literárních večerů. Pod názvem Mahenovo nedivadlo Husa na provázku a z toho večera, nazvaného Panta rei (Dějiny národu českého v kostce), se urputností a neústupností svých zakladatelů zrodil fenomén, kterým by se mohli a měli inspirovat mnozí adepti divadelní múzy. Kdo z nich je ochoten několik let doslova živořit, upsat svoji duši divadlu, aby mohl dělat divadlo po svém? Dnes, kdy se na studium herectví hlásí mládež s otázkou, zda se naučí hrát v reklamách?

Pro vzpomínku a s omluvou jen pár jmen, která vzala Husa na procházku: Bolek Polívka, Jiří Pecha, Miroslav Donutil, Iva Bittová, Miloš Štědroň, Petr Oslzlý, J. A. Pitínský.