„Cowboy economy“je minulostí
„Zelené“regulace i ve finančním sektoru jsou dnes nutností, chceme-li naši planetu zachránit
BEDŘICH MOLDAN
Jak se zdá, „zelené“regulace se začínají prosazovat i ve finančním sektoru, k nelibosti pravověrných obhájců co nejvolnějšího trhu, minima restrikcí, ekonomického růstu a svobodného podnikání vůbec, jakým je viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl ( Zelené banky radostných zítřků, LN 9. 3.). Zlobí se nad tím, že odborníci EU (tzv. High Level Expert Group) doporučují zohlednit environmentální aspekty v pravidlech pro finanční instituce.
Odvolává se na zprávu uvedené odborné skupiny, která připravila Akční plán pro udržitelné finance, který by měla v březnu přijmout Evropská komise. Plán by měl mimo jiné obsahovat jasné definice, co vlastně znamená termín „udržitelné finanční aktivity“, zavést značení „zelených“finančních produktů či zahrnout klimatická rizika do managementu rizik. Na rozdíl od Mojmíra Hampla ovšem říkám: Konečně potřebný krok směrem k udržitelné budoucnosti. Sektor financí je v dnešním světě mimořádně významný, a takový krok může znamenat začátek nového přístupu.
Bezprecedentní planetární zátěž
Rozpor mezi ničím neomezeným ekonomickým růstem a účinnou ochranou životního prostředí a přírodních zdrojů je dlouho považován za základní příčinu neudržitelnosti současné trajektorie civilizačního vývoje. Už v roce 1966 napsal Kenneth Boulding článek o ekonomii přicházející kosmické lodi Země. Říká, že ekonomie budoucnosti může být pochopena jako uzavřená ekonomie vesmírných cestovatelů, kteří nemají k disposici neomezené zásoby čehokoliv, ať už jde o suroviny či kapacitu pro zneškodnění odpadů a znečištění, a kde si proto člověk musí najít své místo v cyklickém ekologickém systému. Tuto „spaceman economy“dal do protikladu s neudržitelnou „cowboy economy“, jež vládla v minulosti (a až dosud převážně vládne).
V podobném duchu vyznívá velmi dlouhá řada důležitých varovných zpráv a studií až po mnohé současné, jmenujme třeba Stiglitzovu kritiku indikátoru hrubého domácího produktu jako univerzálního měřítka pokroku a blahobytu (2009) nebo encykliku papeže Františka Laudato si’ (2015). Historicky posledním pokusem, jak tento fundamentální rozpor překonat, je soubor 17 globálních cílů udržitelného rozvoje přijatých na summitu OSN na podzim roku 2015, jež by měly v průběhu nastávajících 15 let vývoj žádoucím způsobem usměrnit.
Zásadní novou skutečností, se kterou se stále mnozí nedovedou vyrovnat, je lidská existence v éře antropocénu. Toto současné geologické období se převratně liší od všech historických etap, jimiž lidstvo prošlo, od lovců a sběračů přes celé dlouhé údobí zemědělské civilizace. Naše doba, jež začala průmyslovou revolucí na konci 18. století, nemá v dosavadních lidských dějinách žádnou obdobu.
Planeta Země dnes hostí 7,6 miliardy lidí, což je přibližně desetkrát tolik než přibližně před 200 lety, kdy nové období začalo. Lidé navíc žijí víc než dvakrát déle a jejich materiální nároky několikanásobně vzrostly. To samozřejmě přináší bezprecedentní planetární zátěž. Avšak velikost planety a kapacita jejích zdrojů a životodárných systémů se nezměnila. Jestliže nechceme svůj další vývoj vážně ohrozit, musíme se naučit chovat adekvátně současné situaci.
Jistě můžeme nostalgicky vzpomínat na starou zlatou „cowboy economy“, jejíž svobodu nesvazovala rozsáhlá a vše pronikající síť obtížných a často nepříjemných regulací, jakou máme dnes. Ostatně zvláště složitým systémem je paradoxně usměrňován právě finanční sektor, jak pan viceguvernér velmi dobře ví. Tu minulost, která se už nikdy nevrátí, mohou připomínat třeba vzpomínky na krásné volné ulice bez semaforů na každém kroku a skoro prázdné silnice v krajině, s čistým vzduchem a s minimálním provozem. Ale situace se změnila a je zřejmé, že je nutné reagovat.
Dobrým řešením by asi například nebylo stanovit přípustný počet aut nebo ujetých kilometrů na rodinu či jednotlivce. Takový útok na lidskou svobodu bychom nepřipustili. Ale přijatelný a fungující je systém pravidel dopravního provozu, tak jak je dnes všeobecně zaveden a jak jej všichni bez většího reptání přijímáme. Ano, pravidla jsou ze své podstaty vždy do větší či menší míry omezující, prostor pro svobodné lidské aktivity má v jejich důsledku své hranice.
Nebezpečný tlak
Při stanovování pravidel jde přitom o tři věci. Především by neměly oblast lidské svobody omezit nad nezbytnou míru, přičemž o míře nezbytnosti budou vždy spory, vzpomeňme třeba na sněmovní diskusi o protikuřáckém zákonu. Za druhé musí být systém funkční, což je sice zřejmé, ale mnohdy v praxi obtížně dosažitelné. A za třetí je třeba vycházet z toho, že žijeme v éře antropocénu, kdy naše zvyšující se počty a mohutnost naší ekonomiky násobená silou techniky způsobuje obrovský a v rostoucí míře nebezpečný tlak na „naši jedinou Zemi“. Dobře promyšlená pravidla ji mohou pomoci ochránit. Ta jsou obsahem i „moderních politických cílů“, které Mojmír Hampl odmítá.