Inkluze „splašená“jako zrající víno

Aspoň částečně se mohu podepsat pod první část výroku Karla Raise, že „by… bylo necitlivé vůči inkludovaným žáčkům a jejich rodičům teď říci, že inkluze nevyšla podle původních slibů, že ji rušíme a děláme krok zpět“. Tedy pod to, že není namístě inkluzi rušit.

Už se asi úplně neshodneme na druhé části výroku, že inkluze nevyšla podle představ. Přinejmenším, mluvíme-li o její nejnovější fázi, je na hodnocení příliš brzo.

Hlavně bychom si ale měli říci, že ta slavná inkluze není žádná umělá vymyšlenost, byla přirozeným stavem od začátku existence veřejného školství. Až na jednotlivce se všechny děti vzdělávaly společně bez ohledu na své přednosti či handicapy.

19. stoletím počínaje se začíná rozvíjet speciální pedagogika, vznikají také jednotlivé ústavy pro vzdělávání tělesně či smyslově postižených, ale samotné speciální školství ve své dnešní komplexní podobě je až záležitost století dvacátého. Nyní se vzdělávací systém po spirále celosvětově vrací k původním zásadě společného vzdělávání drtivé většiny dětí. Samozřejmě že na vyšší úrovni, novým prvkem je individuace. Šití vzdělávacího programu na míru jednotlivým žáčkům stejně, jako je dnes už samozřejmostí v medicíně šití léčebného programu na míru individuálnímu pacientovi.

Program školské inkluze jistě není dokonalý, jeho realizace není bez chyb, přešlapů a nedostatků. Co ve společnosti je? Teď hlavně potřebuje čas, aby se mohla doladit, dozrát, usadit se. Jistě se občas může i „plašit“. Stejně jako se „plaší“zrající víno. Ale dobrý vinař ho jen kvůli tomu nevyleje do kanálu. Dopisy jsou redakčně kráceny