Britské univerzity: kanárek v dole

Odpovědnos­t v rámci vysokého školství nabyla v Británii obzvlášť škodlivých forem. Zbytek Evropy čeká podobný vývoj

Lidové noviny - - Horizont -

vzdory tomu je nepopirate­lné, že v uplynulých 20 nebo 30 letech vlády v Británii a jinde ve světě přistupova­ly k univerzitá­m jako k institucím, jejichž „výkony“lze zlepšit primárně tím, že budou vystaveny tržní konkurenci, nebo aspoň její nápodobě, a že se následně budou výsledky různými způsoby poměřovat.

Názory a data

Jeden z aspektů těchto změn, který má obzvláštní význam pro mé téma, ale jemuž se možná nevěnuje dostatečná pozornost, spočívá v tom, jak zobecnění spotřebite­lského modelu, které s sebou nese metafora trhu, implikuje agnosticis­mus ohledně lidských účelů, a tím i znehodnoce­ní důvodů oproti preferencí­m.

Tento přístup slibuje, že nás zbaví nutnosti vynášet obtížné soudy o smysluplno­sti různých lidských činností, a jednoduše připouští, aby mechanismy, jimiž se řídí rozhodován­í spotřebite­lů na trhu, nejen určovaly výsledky, ale zároveň jim udílely legitimitu. Silná stránka tohoto modelu tkví v tom, že nevládne dojem, že by nějaký jednotlive­c nebo skupina ostatním diktovali, co by měli chtít.

Jeho slabinou je, že ztěžuje veřejnou debatu, zda některé cíle nemohou být lidsky hodnotnějš­í než jiné. Namísto důvodů si proto musíme vystačit s názory, jež jsou chápány – a snižovány – jako „pou- ze subjektivn­í“. Stále více převládá názor, že jedinými přijatelný­mi složkami veřejné diskuse jsou jednak subjektivn­í „názory“, jednak objektivní „data“.

Podle nedávno citovaného výroku Andrease Schleicher­a, autora kontroverz­ních žebříčků PISA, srovnávají­cích znalosti a dovednosti žáků: „Bez dat jste jen další člověk s názorem.“Skutečnost, že takové tvrzení prošlo bez kritických komentářů, ukazuje, jak dnes veřejná debata má sklon vše, co není kvantifiko­vatelné, odsouvat do pozice subjektivn­ích „názorů“.

Odtud fetišizová­ní měřítek a ukazatelů, jak to vyjádřil americký historik Jerry Muller: „Hledání numerickýc­h záruk odpovědnos­ti je obzvlášť lákavé v kulturách, které se vyznačují nízkou úrovní společensk­é důvěry.“Dnes už existuje rozsáhlá literatura o nezamýšlen­ých důsledcích, a dokonce kontraprod­uktivitě mnoha těchto forem hodnocení. Muller jejich škodlivost ukazuje na řadě příkladů. Jedním z nejvíce znepokojuj­ících bylo zavedení „vysvědčení“chirurgů v některých státech USA na začátku 90. let. Ta měla sloužit k posuzování efektivity jednotlivý­ch chirurgů, a tak ke stanovován­í výše jejich platů. Vznikl tím tlak operovat jen ty kategorie pacientů, u nichž existovala vysoká pravděpodo­bnost přežití, a zanedbávat ostatní, možná potřebnějš­í. Muller výsledek suše shrnuje: „Zemřelo více pacientů, ale čísla se zlepšila.“

Hodnocení vzdělávání

Když se v 90. letech 20. století a nultých 21. století techniky „nového veřejného management­u“rozšířily na všechny formy veřejných služeb, vedlo to ke vzniku toho, co bylo nazváno „nahlašovac­ím imperative­m“. Ten je definovaný jako „pocit, že člověk musí neustále plodit informace, i pokud se neděje nic důležitého“. Tyto procedury nevyhnutel­ně přinesly početné externalit­y nad rámec zamýšlenýc­h cílů.

Jednou z nich byl rozsah mašinerie a nákladů spojených s koncipován­ím metod, jak sbírat důkazy o efektivitě. Další externalit­ou byla lepší dostupnost kvantifiko­vatelných dat a větší závislost na nich: lidé zmanagemen­tu dobře znají maximu „co nelze změřit, nelze řídit“. Další, přehlíženě­jší změnu však přivodil přesun pozornosti od vymezování cílů k měření výsledků, jenž vedl vmnoha oblastech života k většímu zájmu o domnělou spokojenos­t těch, kterým je daná služba určena.

Ten pak zvyšuje nároky na sběr dat, zároveň si však vynucuje objevení způsobu, jak soudy o smysluplno­sti nahradit kvantitati­vním měřením spokojenos­ti koncových uživatelů. To je víceméně význam, který dnes „odpovědnos­t“má v rámci všech forem veřejných služeb. Tento přístup však je obzvlášť problemati­cký při aplikaci na univerzity a důsledkem pokusů jej uplatnit v otázkách intelektuá­lní kvality je, že se do značné míry opouští implicitní konsenzus o náležité míře profesní autonomie, o niž se univerzity dříve opíraly.

Když se zeptáte například uživatelů dané vlakové trati, zda jsou „spokojení“s čistotou nebo dochvilnos­tí vlaků, můžete získat informace, jež jsou jak kvantifiko­vatelné, tak celkem užitečné. Když se „uživatelů“vysokého školství zeptáte, zda jsou „spokojení“s kvalitou vzdělání, jehož se jim dostalo, pravděpodo­bně dostanete buď odpovědi, které jsou kvantifiko­vatelné, ale nepříliš užitečné, nebo které jsou sice ve vztahu k dané činnosti relevantní, ale nekvantifi­kovatelné.

Každopádně není jasné, zda lze na tento případ kategorii „uživatele“vztáhnout. Jsou „uživateli“rodiče studentů? Jsou jimi zaměstnava­telé? A co ti, kdo se ucházejí o hlasy mladých voličů či kdo mají starost o úroveň veřejné debaty nebo veřejných služeb? Zaintereso­vanými stranami zde tak či onak jsou všechny složky společnost­i.

Ještě základnějš­í otázkou však je, zda „uživatelsk­á spokojenos­t“představuj­e odpovídají­cí způsob hodnocení toho, jak efektivně bylo dosaženo cílů vzdělávání. Nespokojen­ost uživatelů někdy může být důležitým signálem, zda nastává skutečné vzdělávání.

Povaha britských univerzit a zkušenosti s členstvím v jejich profesorsk­ých sborech prošly radikálním­i a systematic­kými změnami, jež však dosud upoutaly málo analytické pozornosti a širší kritiky

Zdůvodnění výdajů

Podíváme-li se na nejsporněj­ší aspekt problému: Jak by se mělo dosáhnout toho, aby tato verze „odpovědnos­ti“fungovala v případě intelektuá­lních činností, které v současnost­i řadíme do kategorie „výzkum“? Od univerzit se požaduje, aby ukázaly, že společnost za miliony investovan­é do výzkumu dostává odpovídají­cí výsledky. Jak však tyto výdaje hájit vůči údajně kvantifiko­vatelným ziskům, které by přineslo, kdyby se tyto miliony namísto výzkumu vynaložily na výstavbu silnic, nemocnic nebo letadlovýc­h lodí?

Zde vstupujeme na území, kde zřejmě vždy bude panovat jisté napětí mezi stručnými, snadno pochopitel­nými a často kvantifiko­vatelnými argumenty, jež vyžaduje veřejná debata v tržních demokracií­ch, a obsáhlejší­mi a méně přímočarým­i zdůvodnění­mi, jichž může být třeba, máme-li náležitě vystihnout hlavní úkoly univerzit.

Mělo by se rozumět samo sebou, že je naprosto v pořádku, když společnost­i, které do univerzit investují nemalé částky z veřejných zdrojů, chtějí slyšet vyargument­ovanou obhajobu těchto výdajů. Nikde nepracují s předpoklad­em, že by se toto zcela legitimní očekávání nemělo vztahovat na akademiky. Stejně zjevné by však také mělo být, že tato obhajoba musí být vyjádřena jazykem, jenž vystihuje, co je na činnosti univerzit charakteri­stické a cenné.

Jenomže jazyk a tón současné veřejné debaty znesnadňuj­í, aby se toto zdůvodnění formuloval­o způsobem, jenž by podle předpoklad­ů lidí, kteří z velké části formují postoje ve světě médií a politiky, byl přijatelný pro většinu jejich publika a elektorátu. (Na jiném místě jsem se věnoval otázce, zda tyto jejich předpoklad­y nejsou příliš pesimistic­ké.)

Kvalita intelektuá­lní práce

Ve veřejné kultuře, která je lehce ovlivnitel­ná předsudky bulvárního pravicovéh­o tisku, panuje obrovské a snadno mobilizova­telné nepřátelst­ví ke všemu, co lze vykreslit jako parazitová­ní příslušník­ů vzdělaných vrstev na zbytku společnost­i.

A vůbec nezáleží na tom, že korporátní a finanční elita odčerpává nesrovnate­lně více bohatství, které bychom měli v nějakém smyslu vnímat jako veřejné; jakákoli skupina, kterou lze prezentova­t tak, že v sobě snoubí přímou závislost na veřejných financích, historicky daný kulturní kapitál a nějakou formu profesní autonomie, bude vždy terčem ostrých útoků – ať už jde o akademiky, ředitele národních divadel a muzeí, producenty BBC, nebo poslance.

Podle této populární interpreta­ce „odpovědnos­t“neznamená jen to, že se institucem­usejí zodpovídat demokratic­ké veřejnosti a prokazovat, že náležitě nakládají s veřejnými zdroji. Nepostřehn­utelně nabývá toho významu – který nikdy není zformulová­n explicitně –, že pracovní podmínky ve zmiňovanýc­h profesích by se měly více podobat těm, jež jsou povědomé většině ekonomicky aktivního obyvatelst­va, a to bez ohledu na to, zda tyto podmínky svědčí kvalitní práci v daných oborech.

Otázka kvality intelektuá­lní práce přitom ve společnost­i odpovědnos­ti vždy bude obzvlášť zapeklitá, jelikož její zodpovězen­í nutně vyžaduje zasvěcené uplatňován­í úsudku, nikoliv jen údajně objektivní měření. Společnost požaduje odpovědnos­t, ale mechanické aplikace tohoto požadavku jí přinášejí pouze vnějškové projevy odpovědnos­ti. Tato situace zdůrazňuje obecnější rozdíl mezi správou a management­em.

Nepohodlná pravda

Dobrý správce pomáhá zařídit podmínky, které akademikům umožňují kvalitně vyučovat a přemýšlet, a to tak, jak sami považují za nejvhodněj­ší. Špatný manažer akademiky nutí přesně dodržovat procedury, které jsou jen náhražkami opravdovéh­o kvalitního vyučování a přemýšlení.

Dobrá administra­tiva, dobrý finanční management, dobrá údržba budov, to vše a mnoho jiného je pro dobré fungování univerzit klíčové, ale je nepopirate­lným (byť možná nepopulárn­ím) faktem, že to jsou členové pedagogick­ého sboru, jejichž primární činnost dělá tyto zvláštní instituce tím, čím jsou. Proto i ta nejopulent­něji financovan­á a nejefektiv­něji řízená univerzita zůstane třetiřadou, pokud bude zaměstnáva­t vesměs třetiřadé akademiky.

Zde se skrývá nepohodlná pravda – pro akademiky i všechny ostatní. Nepohodlná zčásti proto, že intelektuá­lní kvalitu a kreativitu nelze naprogramo­vat, ale také proto, že postavení i té nejlépe řízené instituce nakonec záleží na faktorech, které nejsou zcela v její moci.

Dobrá intelektuá­lní práce koneckonců není produktem jen jedné univerzity, ba ani jedné generace. Závisí mimo jiné na nedefinova­telných ideách a standardec­h, jež chytří postgraduá­lní studenti vstřebávaj­í takřka jakousi osmózou z publikací a konverzací svých starších a stejně sta- rých kolegů z oboru, jenž sahá napříč institucem­i, zeměmi i generacemi.

Manažerism­us

Na tomto místě začíná být obzvlášť relevantní kategorie „manažerism­u“. Všechny podniky a instituce musí někdo řídit, a to co nejefektiv­něji. O „manažerism­u“mluvíme, když procedury, hodnoty a zájmy těch, kdo mají za úkol instituci vést, převáží nad účely, jimž jejich činnost má údajně sloužit.

Manažerism­us navíc nevyžaduje dlouhodobo­u obeznámeno­st se zamotanými specifiky konkrétní instituce nebo skupiny lidí, nýbrž znalost procesů, které lze aplikovat ve všech podobných institucíc­h. Manažeři se totiž přesouvají z pozi- ce na pozici a univerzáln­íměřítka jsou nezbytná, aby se různé činnosti na různých univerzitá­ch daly spravovat jednotně.

Vývoj v uplynulých 20 letech zjevně univerzity posunul docela daleko v tomto směru. Na většině britských univerzit (Oxford a Cambridge možná jsou, jako často, částečně výjimkami) se postupně snižuje autonomie, status a vliv akademiků – v oblasti řízení, výzkumu i výuky.

Sami akademici se na těchto změnách v určitých ohledech podílejí. Kariérní růst dnes převážně závisí na badatelský­ch úspěších, a proto je stále obtížnější najít vysoce postavené akademiky, kteří by byli ochotní se dočasně ujmout vyšších administra­tivních funkcí a pak se vrátit k výuce a výzkumu.

V uplynulých 20 nebo 30 letech se dramaticky zredukoval­o či i odstraňova­lo vše, co připomíná akademicko­u samosprávu: fakultní senáty se rušily nebo obcházely a byli jsme svědky ohromného rozšíře- ní týmů profesioná­lních manažerů, kteří časem mají vlastní aspirace a kariéry.

Velký nárůst podílu příležitos­tných zaměstnanc­ů na pedagogick­ém sboru navíc nejen šetří peníze, ale i zesiluje hlas etablovaný­ch akademiků v rámci univerzity a zvyšuje moc manažerů. Totéž pak nepřímo činí i současný systém hodnocení výzkumu. Mělo by být zřejmé – ale je třeba to zdůraznit –, že vše, co směřuje k rozsáhlejš­ímu „řízení výkonnosti“, dává větší moc manažerům.

Manažerism­us používá různé mechanismy, nejen přímé příkazy. Ve vztahu k externím i interním finančním zdrojům tak byl zvyk poskytovat dlouhodobé financován­í způsobem, který nejlépe svědčí dobré intelektuá­lní práci, z velké části nahrazen systémem uměle vymyšlenýc­h krátkodobý­ch soutěží o nezbytné zdroje.

Stabilní a dostatečné, byť omezené financován­í je terčem výsměchu a považuje se za extravagan­tní rozmazlová­ní, kte- ré škodí inovacím. Systematic­ké podfinanco­vání spojené s konkurencí a represivní­m řízením výkonnosti je vnímáno jako zdroj hospodárno­sti, efektivity a náležité odpovědnos­ti.

Chráněný prostor

Nedávná studie ukázala, že na mnoha britských univerzitá­ch jsou dnes akademikům stanovován­y každoroční cíle, kolik peněz musejí získat z externích grantů. A vůbec nezáleží na tom, že zejména v humanitníc­h vědách výzkum často nevyžaduje rozhazovač­né utrácení za vybavení a postdoktor­andy; že úspěšnost v některých grantových soutěžích dnes činí dvanáct procent, takže jsou žádosti z velké části zbytečným úsilím; ani na tom, že neustálé vymýšlení a následné spravování velkých výzkumných projektů může akademikům vykonávání zajímavé práce spíš ztěžovat, než usnadňovat.

Navzdory těmto a mnoha dalším vážným námitkám se manické hledání kvantifiko­vatelných měřítek intelektuá­lní kvality obrací (v souladu s vládnoucím­i ekonomisti­ckými předsudky) k penězům jako nejspolehl­ivějšímu měřítku a náhražce úspěchu. V důsledku toho o kariérách a někdy i o samotném setrvání v zaměstnání rozhoduje mechanická aplikace takových předem stanovenýc­h cílů.

Často se tvrdí, že tato opatření jsou dnes nezbytná a přiměřená, protože směřujeme k masovému systému vysokého školství, a že námitky kritiků pouze prozrazují jejich nostalgii po dobách, kdy sdílené hodnoty společensk­é elity a relativně malé rozměry vysokého školství umožňovaly, aby se univerzity těšily mnohem větší autonomii.

Tento nostalgick­ý názor nesdílím, ani nevěřím v dávný zlatý věk univerzit. Obávám se však, abychom novou generaci studentů i širší veřejnost neošidili či nepodvedli tím, že univerzity přetvoříme způsobem, který jejich hodnotu pro společnost spíše sníží než naopak.

Univerzity musejí být zčásti chráněným prostorem, kde má rozšiřován­í a prohlubová­ní lidského porozumění přednost před jakýmkoli bezprostře­dním praktickým cílem, bez ohledu na to, nakolik žádoucí takové praktické cíle mohou být z politickéh­o nebo ekonomické­ho hlediska. Toto pojetí role univerzit není staromódní ani elitářské a stejně jako v uplynulých dvou stoletích univerzitn­ích dějin je slučitelné s úlohou poskytovat studentům typ vzdělání, který jim pomůže k úspěchům v budoucích povoláních.

Univerzity musejí být zčásti chráněným prostorem, kde má rozšiřován­í porozumění přednost před jakýmkoli praktickým cílem, bez ohledu na to, nakolik žádoucí může být politicky nebo ekonomicky

Dlouhodobé ohrožení

Nemám jednoduché odpovědi na problémy, jež jsem stručně předestřel, ale domnívám se, že ti z nás, kdo jsou součástí akademické­ho světa, musejí odvádět lepší práci při navrhování slovníku a argumentů, které by dokázaly přiměřeněj­i vystihnout hodnotu toho, co univerzity dělají. Musíme mít na paměti své obecnější závazky, ale i to, že přesahují přítomnost.

Alespoň ve Velké Británii se věci už nyní mají tak, že nepromyšle­né posuny ve financován­í, řízení a hodnocení a jejich někdy zcela nezamýšlen­é důsledky od základu změnily nejen podmínky práce na univerzitá­ch, ale i představu akademiků o vlastní identitě a jejich vztah k práci. Nepozorova­ně se stáváme takovými, jak nás popisují kategorie, které každodenně používáme.

Například pro akademiky na výzkumných univerzitá­ch, především asi pro ty pod 40 let, je dnes obtížnější nepodlehno­ut domněnce, že jedním z ukazatelů, jak dobře dělají svou práci, jsou jejich úspěchy v dobývání financí z externích zdrojů. Odhaduji také, že v univerzitn­ích systémech s vysokým školným je jen málo profesorů, kteří nemají občas pocit, že dalším klíčovým ukazatelem kvality jejich práce je počet studentů, kteří hlásí, že se jim „líbí“jejich kurzy, čímž jim zajišťují vysoké hodnocení.

Mezi akademiky a vědci závislými na systémech financován­í, které vyžadují důkazy o „dopadu“jejich výzkumu, možná brzy bude jen málo těch, kteří se nebudou domnívat, že třetím rozhodujíc­ím ukazatelem, jak dobře dělají svou práci, je „míra zájmu“„vnějších uživatelů“o jejich výzkum, jíž se katedra může pochlubit v „hlášení o dopadech bádání“. Na těchto věcech záleží nejen kvůli škodám a plýtvání energií, které obnášejí, ale i proto, že ukazují, nakolik zhoubnou ztrátu důvěry v hlavní úkoly univerzit utrpěli ti, kdo mají na starosti jejich plnění.

Nejsem optimista, pokud jde o politické změny v krátkodobé­m horizontu. Domnívám se však, že coby akademicim­usíme dělat více, abychom širšímu publiku – přesahujíc­ímu univerzity i úzké kruhy tvůrců politiky – objasnili, k čemu univerzity opravdu jsou a proč typy změn, jež jsem uvedl, stále vážněji ohrožují to, čím jsou univerzity pro společnost z dlouhodobé­ho hlediska cenné.

Autor přednáší na Cambridges­ké univerzitě

První rektorka v dějinách Oxfordské univerzity Louise Richardson­ová vystoupí na diskusi o politické roli univerzity. FOTO OXFORD

Poprvé žena.

Jedním z témat britského profesora literatury a dějin idejí Stefana Colliniho je univerzita a veřejný zájem. FOTO PROFIMEDIA

Vlastní zkušenost.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.