Knižní Lipsko: pod sněhem a v politice
Vsaském Lipsku to každoročně čtyři březnové dny bzučí jako v mohutném úlu. Tisíce akcí, statisíce návštěvníků. Jednak na veletržišti za městem, jednak po celém městě v rámci doprovodného festivalu Lipsko čte. A fanoušci téhle akce, jedné z největších a nejdůležitějších v Evropě, jsou věrní, houževnatí. Neodradila je tentokrát ani nepřetržitá dvoudenní chumelenice, která totálně rozvrátila městskou dopravu.
Hlavním hostem bylo letos Rumunsko. Stánek ve tvaru arény, čtyřicet nových překladů do němčiny a na místě ti nejlepší za poslední dekády: Herta Müllerová, Norman Manea, Mircea Cărtărescu. Jeden z bodů rumunského programu zněl trefně – Hranice v kapse. Müllerová je sice rodačka z Banátu, ale od poloviny osmdesátých let žije v Německu. Podobně Manea, který má americké občanství. A Cărtărescu? Na veletrhu mluvil mimo jiné omožnostech amezích demokracie. Podle něj funguje dobře, když bere v potaz každý názor. Ovšem bezbřehá otevřenost ji může rozbít. Jak z toho paradoxu ven? Po zlaté střední cestě?
Fakta, vztahy, odpovědi
Politiky bylo plné i slavnostní zahájení. Hlasy z pódia zněly silně, vzrušeně, odhodlaně, řečníci volali po toleranci a odsuzovali xenofobii a populismus, které jsou aktuálně na vzestupu nejen v Německu. O knížkách a literatuře moc slov nepadlo. A když, pak jako o jednom z nástrojů, kterými lze ovlivňovat politiku. Ředitel veletrhu Oliver Zille se před mikrofonem ani neobjevil.
Taky Lipskou knižní cenu za evropské porozumění vyhrála letos politika. Norská novinářka Asne Seierstadová, která v minulosti psala o Srbsku, Čečensku, Afghánistánu nebo Iráku, zdokumentovala v knize Jeden z nás brutální čin Anderse Breivika. Ten v roce 2011 postřílel na ostrově Utöya skoro osmdesát lidí. Kniha má přes pět set stránek a sleduje nejen vrahovy kroky, ale především detailně portrétuje zavražděné. „Mým ideálem je hledat fakta, vztahy, odpovědi,“říká Seierstadová, „ne soudit. Protože kniha může mít pouze jednoho rozhodčího: čtenáře.“Jenže čtenáři z toho běhá mráz po zádech: Breivik nebyl žádné zjevné monstrum, pochází ze vzdělané, dobře postavené rodiny, kde byl otec diplomatem. Masovým vrahem se stal prostě jako „jeden z nás“.
… a příště Češi
Politika se naštěstí vyhnula předání jiného prestižního ocenění, Ceny literárních domů, kterou převzal Jaroslav Rudiš. Tomu se daří v Německu jako málokomu druhému z českých spisovatelů po roce 1989. Jeho Němci mu prostě rozumějí: je tady jako doma, mluví perfektní němčinou a servíruje německému publiku přesně ten obraz Čechů, jaký chtějí.
Před akcí byl Rudiš lehce rozechvělý, ale na pódiu se proměnil obratem v suverénního kabaretiéra. Zažongloval s osvědčenou tematickou trojicí pivo–vlaky–Kafka a sál byl jeho.
Jiní, kteří letos reprezentovali v Lipsku české barvy, a bylo jich celkem sedm, jsou na tom jinak. TřebaMichal Ajvaz, jehož novela Druhé město slaví úspěchy v překladu do minimálně patnác- ti jazyků, je v Německu úplně neznámý. Jeho „horká“fantazie se zřejmě s „chladným“německým duchem míjí.
K úspěchu má ale nakročeno Bianca Bellová, která získala loni Cenu Evropské unie za literaturu. Její novela Jezero právě vyšla v němčině a švýcarský nakladatel Kein & Aber projektu věří. Náklad je nadprůměrný: šest nebo sedm tisíc výtisků. To by se mohlo hodit hned příště. V roce 2019 bude totiž čestným hostem lipského knižního veletrhu Česká republika.
Včera skončil v Lipsku mezinárodní knižní veletrh. Město sice sevřela tuhá zima a zasypal sníh, ale některé projevy a diskuse byly velmi žhavé. A šlo o témata jak z politického mítinku: populismus, xenofobie, demokracie, Breivik. Literatura ve službách politiky? Naštěstí ne tak docela.
Autor je literární a výtvarný kritik