Komu pomáháme

Neparalyzujme dávky ze strachu před zneužitím

Komu vlastně pomáháme sociálními dávkami? Asi nejvíc překupníkům a šizuňkům, kteří v tom umějí chodit. Vinou systému, kterým jsou nastaveny příspěvky na bydlení, platí ti nejchudší předražené nájmy a stát zbytečně krvácí. Na poukázkách na jídlo zas vydělají překupníci. Posíláme-li někomu tři tisíce měsíčně v poukázkách a překupník mu z nich sebere 1200 korun, pak to je pomoc nejen málo účinná a drahá ale i demotivující, protože z ní bohatne překupník. Strach z toho, že příjemci dávky zneužijí, nás nesmí paralyzovat, naší starostí bymělo být hlavně to, že nesmíme z dávek živit podvodné pronajímatele bytů a další různé parazity. Nejnebezpečnějšími parazity jsou zejména ti, kteří bohatnou z dávek určených potřebným lidem v nouzi.

Zájmem společnosti není, aby si příjemce dávek za poukázky nemohl koupit léky, aby si nemohl koupit nic do domácnosti či, aby matka samoživitelka nemohla dítěti zaplatit kroužek, protože jí zbudou jen poukázky „na jídlo“.

Obava z toho, že dávky jsou často zneužívány, je všeobecná. Jednou z příčin je způsob, jakým se stát s lidmi v nouzi „vypořádává“. Je to jednoduché: tady máš peníze a ať už tě nevidíme. Přitom člověk, který se dostal do zoufalé situace, potřebuje pomoci. Kdyby stačila dávka na to, aby se z ní vyhrabal sám, tak se banky předhánějí v nabídkách krizových půjček. Lidé, kteří jsou „na dávkách“, mají zpravidla nějaký handicap, diagnózu či poruchu, a pokud by se jim někdo věnoval, pomohlo by jim to spíš než poukázky. Ti lidé se o sebe buď nemohou, nebo neumějí postarat. Oč účinnější by bylo zaměstnávat terénní pracovníky, kteří by dotyčné proklepli a zjistili, zda je vůbec možné, aby se postavili na vlastní nohy. My máme ale raději kontrolu: smíš si kupovat jen jídlo, případně to, co uznáme my za racionální. Ano, příjemci dávek nejsou andělé a jejich podíl na situaci, ve které se ocitli, není zanedbatelný, to ale neomlouvá náš přístup. Nám by měla na srdci ležet především funkčnost dávek, tedy to, zda a jak pomáhají. Ale zdá se, že nedůležitější je, aby se utrácely „správně“. Martin Zvěřina