Češi žijí v právním bezvědomí
Lidé jsou manipulovatelní a často naletí podvodníkům, říká Vladimír Jirousek, jenž se po osmi letech vrátil na vrchol advokacie...
LN Místo k právničině jste původně inklinoval k herectví. Co vás nakonec přesměrovalo?
Jsem z herecké rodiny. Když jsem se narodil, byl můj otec šéfem brněnské operety. Má matka spoluzakládala loutkové divadlo Radost, poté v Brně i hrála, dokonce i když byla se mnou těhotná. Hrál jsem i ve dvou dětských filmech, ale moje matka mne od herectví vždycky zrazovala. Můj otec, do doby, než dostal první infarkt, byl velký bonviván. Dobře to ilustruje, jak například slavil mé narození. Otec prostě týden „nebyl“, a když se pak s Josefem Kainarem – mým pozdějším kmotrem – zjevil, přinesl mamince jako dárek krásně vázanou krabici údajně s italskými lodičkami. Když ji matka otevřela, byla v ní jen jedna…
O mém osudu pak rozhodl rok 1968 a okupace spřátelenými armádami. Matka, která vmládí snila o tom, že bude právničkou, mne od herectví odradila dotazem, zdali chci hrát celý život Timura a jeho partu. A tak jsem šel na práva.
LN Jak jste přišel do advokacie?
To je pikantní záležitost. Ústředí české advokacie vyhlásilo konkurz na místo koncipienta v Severomoravském kraji. Byl jsem ve třetím ročníku a hlásilo se nás šest. Jednou odpoledne mi na kolej volal tajemník, že mám okamžitě přijet do Kaňkova paláce. Byl jsem nepřipravený, zmatený, ale jel jsem. V sídle ústředí mne přivítal doktor Miloš Jodas s tím, že jsem byl přijat a bylo mi přiděleno nemalé stipendium. Nikdo mne nezkoušel, takže jsem nechápal, co se stalo. A doktor Jodas mi sdělil, že od soudruhů na fakultě na mne přišel tak děsivý posudek, že by mne jinde nevzali.
LN Proč jste měl špatný profil?
V posudku stálo doslova: „Má sklony k okázalému chování. Ve studijní skupině i mimo ni vystupoval s antikomunistickými názory a vyvolával záporné nálady ke studentům komunistům a členům SSM. Rovněž na seminářích vystupoval s dotazy a názory, které měly antikomunistický podtext.“Kádrově jsem byl nepřijatelný pořád. Celá rodina jsme na tom byli špatně už od roku 1968. Například můj bratr hrál v proslulém a Státní bezpečností stíhaném divadle Waterloo, pak podepsal Chartu 77 a byl vyhoštěn v rámci akce Asanace. O sobě můžu říct, že jsem měl to štěstí absolvovat gymnázium v relativně „uvolněné“atmosféře po roce 1966. Formovala nás beatová vlna i knihy jako Kunderův Žert či Škvoreckého Zbabělci. Můj ročník byl posledním, který dělal přijímací zkoušky na fakultu bez politických posudků. A jelikož se tehdy studenti nevyhazovali, dostudoval jsem. Prostě jsem měl štěstí.
LN Od koncipienta a přes celoživotní dráhu advokáta až do čela ČAK. Jejím předsedou jste od roku 2004. Co vás loni přesvědčilo vrátit se do funkce?
Když jsem odcházel z postu předsedy, v životě by mě nenapadlo, že se budu ještě vracet, naopak jsem se snažil od vedení komory odstřihnout, abych těm po sobě do toho „nekecal“, to není nikdy dobré. Do začátku roku 2016 jsem návratu říkal absolutně ne. Byl to Karel Čermák, který mě přesvědčil. Pozval si mne do své podkrovní kanceláře na pražském Smíchově a já věděl, o čem bude řeč. Vymlouval jsem se na spoustu věcí, třeba že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky nebo že mi už potáhne na sedmdesát. Na to odvětil, že je to zralý mladý věk. A během tří hodin v oblaku cigaretového dýmu mne udolal. Měl jsem ale podmínky na obsazení kandidátky do představenstva. Ty se naplnily, takže jsem tady.
LN Jak se advokacie změnila za osm let, co jste nevedl komoru?
Když jsem z čela ČAK v roce 2009 odcházel, bylo advokátů zhruba osm tisíc. Dnes jsme překročili hranici 13 tisíc, koncipientů jsou zhruba tři tisíce. Kvantita ale neznamená kvalitu. Máme čtyři fakulty, které chrlí právníky, ale soudci i státní zástupci mají prakticky plný stav. Notáři zase numerus clausus a u exekutorů dochází naopak ke zmenšování stavu, protože se někteří neuživí. Kvalitu si dnes vezme komerční sféra, něco veřejná správa a nakonec vždycky ten převis hledá cestu do advokacie. Je třeba nastavit vyšší kvalifikační předpoklady výkonu profese advokáta a mimo jiné jednat se školským resortem.
LN Plánuje ČAK upravit předpoklady pro vstup do profese?
Tohle ne všichni rádi slyší. Jsme liberální stav, a když někdo splní podmínky vstupu, přijmeme ho a hotovo, to je samozřejmě správné. Je ale otázka, zda ty podmínky nejsou nastaveny poněkud benevolentně. Jelikož byla nedávno přijata novela zákona o advokacii, nelze předpokládat další zákonné změny. A tak se o kvalitu poskytovaných služeb budeme muset postarat zvyšováním nároků v oblasti kvalifikace.
LN Změnila se i atmosféra mezi advokáty?
Advokacie jako stav určitě ožívá. Když jsem nastoupil do prvního funkčního období, pořádali advokáti tři oficiální akce – běžeckou O parohy arcivévody Ferdinanda, lyžařský Krakonošův pohár a ještě Sportovní hry české advokacie. Dnes jich je v regionech sedmdesát čtyři – a jsou to akce vzdělávací, sportovní i společenské. V tom je potřeba pokračovat. Advokáti musí mít pocit stavovské sounáležitosti a hrdosti. Jsou pochopitelně i tací, kteří budou jen nadávat, že ČAK nic nedělá a že za příspěvek osm tisíc ročně dostávají jen nejdražší časopis v republice. Jejich neinformovanosti mi může být tak akorát líto.
LN Máte na mysli Bulletin advokacie. Jakou má pro advokáty přidanou hodnotu?
Nedotáhli jsme to tak daleko jako Irové, kteří jednou měli na titulní stránce svého bulletinu nahou Naomi Campbellovou, která měla přes prsa judikát evropského soudu o paparazzi. To byla vábnička, aby si jejich advokáti bulletin otevřeli. (smích) Začali jsme ale na obsahu a populárnosti časopisu před lety hodně pracovat. Víme, že je jiná doba, a tak řešíme i další moderní komunikační kanály. V příštím roce chceme třeba otevřít nový advokátní zpravodajský web.
LN Advokátní praxi vykonáváte v Ostravě. Je jiná než v Praze?
V Ostravě je přes dvě stě advokátů. Rozdíl je možná v tom, že Ostrava je velké maloměsto, a personifikace služby je tak velmi výrazná. Může jít i o jednoduchý úkon, který bych z důvodu právě výkonu funkce přenechal jinému kolegovi naší advokátní kanceláře, ale klient to odmítne s tím, že za mnou raději přijde v sobotu, až na něj budu mít čas. Je to o silné vazbě advokát–klient. Mám klienty, pro něž pracuji pětadvacet let. Když mi kupříkladu o víkendu zavolají, moje žena říká, že mi volá druhá nebo třetí manželka. (smích)
LN V čele ČAK jste téměř půl roku. Co už jste spolu s novým představenstvem stihli?
Nyní koncipujeme a konkretizujeme projekty v rámci vizí a záměrů. Například teď jsem dostal první nástřel systému celoživotního vzdělávání advokátů. To je velmi zásadní věc. Školení a akcí je už nyní velká spousta, zatím se ale koncentrují zejména v Praze a Brně. Chceme je systémově organizovat i v rámci regionů, tedy blíže k advokátům. Už vmém prvním funkčním období jsme se o zakotvení povinného vzdělávání advokátů do zákona snažili, ale neuspěli jsme, teď bychom s tím asi také neuspěli. Ale hlad advokátů po vzdělání je velmi zřejmý a akutní, i když jsou samozřejmě tací, kteří se nebudou vzdělávat nikdy. Nyní připravujeme dobrovolný celoživotní systém, který by mohl pozvolna přejít v systém povinného vzdělávání. Ten mají ve více než polovině států EU...
LN Není to tedy reakce na to, že by poskytování právních služeb nebylo kvalitní?
Ne. Jde o to, že čelíme stálé legislativní tsunami, a to dělá v praxi velké problémy. Musíme advokátům zajistit, aby mohli být neustále „in“a uměli předpisy dobře aplikovat a vykládat. Kdo jiný by jim v tom měl pomoci než jejich komora?