Méně barvy, více řešení, volá Mexiko

Mexiko je velmi rozmanitá a barevná země. Barvami hýří jak příroda, tak lidé a jejich oblečení i výrobky a také potraviny. Mexičané však rádi obarvují i zdi svých domů. Asi nejviditelnější je to při výjezdu z dvacetimilionové megalopole Ciudad de México v jejích okrajových čtvrtích. Kopcovitá krajina, v níž se ve výšce téměř 2300 metrů nad mořem nachází, je lemovaná jednoduchými cihlovými příbytky chudších obyvatelměsta hýřícími všemi barvami malířské palety, takže má návštěvník pocit, že vidí duhu.

Tady ale poetika končí. Barevně natřené domy mají často prozaičtější vysvětlení než lásku jejich majitelů k pestrému vzhledu. Barvy totiž lidem rozdávají politické strany, a pokud si jejich odstínem lidé svůj dům natřou, demonstrují tím tak příslušnost k dané politické organizaci. Není to však pravidlem. Někteří si své domy obarvují zkrátka proto, že dostali materiál zadarmo, a na zbytek nehledí – do hlavy jim přece nikdo nevidí.

ORBIS UNUS

Pokud by to ale platilo beze zbytku, znamenalo by to, že Mexiko je země pestrá nejenom barevně, ale i politicky, což při převaze nejsilnější Institucionální revoluční strany (PRI) není zcela pravděpodobné.

V případě, že by kyblíky s barvami na omítku fasovali i Češi, třetina republiky by nyní zmodrala podobně jako studio dlouhodobé a dnes už legendární moderátorky České televize Marcely Augustové po loňských parlamentních volbách. Jak ve svém letos už 20 let starém songu zpívá Ondřej Hejma, modrá je dobrá, ale lidové pořekadlo praví, že všeho moc škodí.

A to platí i v Mexiku. Tamní politické strany by se tak místo rozdávání barev na domy měly snažit spíš o vyřešení problémů obyvatel země, již trápí drogové kartely a chudoba. Ti si často musejí pomoci sami, a proto se místo na změnu šedivé barvy fasády soustředí na protesty nebo rovnou vytvářejí domobranu, která na velkých cedulích varuje kriminálníky, že s nimi zatočí. K tomu politiky nepotřebuje.