Sloužil národu, a žádný vděk
LN Josef Hlávka je vaše zvlášť oblíbené téma. Proč?
Kdybych měl říct, koho považuji za velké osobnosti českých dějin, tak kromě Karla IV., Husa, Komenského a Masaryka, bych k nim přidal bez zaváhání Josefa Hlávku. O to víc mě mrzí, že se o něm málo ví, že byl národu tento velký vlastenec zamlčen. Paradoxem je, že měl celý život problémy s češtinou, zejména Vrchlický se mu smál. Ale on měl v češtině jen pět tříd obecné školy a pak už veškerá studia a své podnikatelské aktivity provozoval zejména ve Vídni, tedy v němčině. Jeho české dopisy jsou plné hrubek, ale to bylo v té době typické, to platí třeba i o Bedřichu Smetanovi.
LN Co považujete za nejdůležitější z Hlávkovy architektonické a stavitelské práce, jejíž převaha stojí ve Vídni?
Za nejneuvěřitelnější považuji její rozsah. Je známo, že začal stavět v 60. letech 19. století a během osmi, devíti let se svou firmou, kterou dostal od přítele, vídeňského podnikatele Šebka, rozjel na sto čtyřicet možná sto padesát staveb, některé jsou dnes již nedohledatelné. A žádné rodinné domky, ale velké projekty jako byla vídeňská Opera, obchodní domy a činžovní domy, které mu potom nesly zisk z nájemného, palác pro jednoho z habsburských arcivévodů, tuším Viléma, kostely, Arsenal, banka, burza, radnice; u nás je z těch nejznámějších Zemská porodnice U Apolináře. A pak ten obrovský komplex pro pravoslavného patriarchu v tehdy bukovinských Červnovicích. Dodnes Hlávku na Ukrajině považují za svého architekta, nikdo jim nic tak rozsáhlého nikdy nepostavil.
LN Jak to mohl v tehdejších podmínkách dokázat?
Tohle je pro mě jedna z nejnepochopitelnějších věcí. Do třiceti let byl Hlávka perfektní student, pak deset let neskutečně podnikal, bohatl a dával společnosti hmotu – architekturu a když se zvedl z těžké nemoci, kdy div neumřel, následovalo čtvrt století obecně prospěšného konání. Byl dříč a perfektní manažer. Své stavby osobně políroval. Měl výuční list zedníka, takže když viděl špatně postavenou zeď, zboural ji a založil ji s fankou a zednickou lžící sám. A z dnešního hlediska považuju za ohromné i to, že smlouvy uzavíral klasickým patriarchálním způsobem na podání ruky. Rozpočty dělal tak, že nikdy nepřipustil dnes tak oblíbené vícepráce, vždycky rozpočet dodržel, ba ušetřil a ještě na tom bohatl. Dodržoval termíny a na stavbě byl pořádek. V tomhle je nedostižným vzorem.
LN Jak si to vysvětlujete, vždyť to není v lidských silách?
On sice delegoval úkoly na své spolehlivé pracovníky, ale protože byl perfekcionista a pedant, sám je ještě kontroloval. Když stavěl zmíněný komplex v Červnovicích, který vyprojektoval do posledního detailu, až po osvětlení, zařízení interiéru, kování a berlu patriarchy, tak tam každou chvíli jezdil. Z Vídně to bylo čtyři dny cesty. Musel vlakem do Lvova a odtamtud na saních nebo kočárem. A jak byl šetrný, tak jezdil třetí třídou, protože říkal, že tam bude ve stejnou dobu, ale za polovic. Byl zároveň velkorysý, pokud to mělo vyšší nadosobní cíl, a současně neobyčejně šetrný, pokud šlo jenom o něj.
LN Musel to být workoholik, jiné vysvětlení nevidím.
Ano, chorobný workoholik, štvanec. Spal čtyři, pět hodin denně. Tím, že odváděl kvalitně, levně a včas, se neúčastnil žádných výběrových řízení, klienti za ním chodili sami, protože patřil k těm nejlepším realizátorům té doby. Měl štěstí nebo smůlu, že se vyskytl v Kristových letech ve Vídni, která byla tehdy staveništěm Evropy, stavěla se Okružní třída, Ringstrasse, parlament, muzea a mnoho dalšího.
LN Víme, že na to doplatil. Po devíti letech nadlidského nasazení ochrnul, skončil na kolečkovém křesle a téměř oslepl.
Ano, dojel na to. Diagnostika byla v plenkách, podle tehdejších lékařů nervové zhroucení z přepracování. Čemuž by se člověk nedivil. Na dalších skoro deset let z něho byl naprostý invalida. Firmu prodal a začal modernizovat zámek Lužany, nedaleko rodných Přeštic. V jednu chvíli uvažoval i o sebevraždě, rozmluvil mu to slavný českoněmecký chirurg Al- bert. S nemocí bojoval, jezdil do lázní a po deseti letech se stal nový zázrak. Vstal z mrtvých, začal chodit a nakonec se mu vrátil i zrak.
LN Během nemoci se rozhodl, že se obrátí k filantropické činnosti?
Ano, v tom třetím období, které trvalo skoro čtvrt století, pak s podobnou vynalézavostí a perfekcionismem sloužil českému národu svou odborností. Od 80. let až do své smrti byl v nejrůznějších grémiích, komisích, porotách. Jenom v Praze se mimo jiné podílel na dostavbě Staroměstské radnice a Chrámu sv. Víta, dále na renovaci sv. Barbory v Kutné hoře či puristické přestavbě Karlštejna. A byl to on, kdo prosadil návrh architekta Schulze a pak zařídil svým organizátorským talentem, že se Národní muzeum postavilo za pouhých šest let. Dnes se
Publicista, scenárista, spisovatel, mj. autor cyklu Toulky českou minulostí. Vystudoval FF UK v Praze. Do roku 1970 se živil jako redaktor. Za normalizace psal pod pseudonymy (Péťa Vařič či Péťa Rodič) novinářské sloupky a pracoval jako měřič vodních zdrojů. V letech 1990–91 byl ředitelem Albatrosu. muzeum šest let pouze rekonstruuje.
LN Napravoval katastrofy a podporoval i umělce, že?
V roce 1890, kdy se při povodni zřítil Karlův most a spadly asi tři pilíře, přišel Hlávka a vymyslel dřevěnou lávku, která se postavila do oblouku přes zřícenou část. A když český šlendrián a liknavost nechávaly téměř jedenáct let pod hladinou Vltavy dvě zřícené Brokoffovy sochy, vzal svoje peníze a zařídil, aby se vyzvedly a renovovaly. A takhle to bylo pořád. A nesmíme zapomínat, že se u něho na zámku v Lužanech scházeli ti nejlepší kumštýři, které také podporoval. Dvořák pro vysvěcení tamní kaple zkomponoval Lužanskou mši. Josefu Václavu Sládkovi platil za každý překlad Shakespeara dvě stě zlatých, protože nakladatel mu dával pár šupů. Výtvarníkům Ženíškovi a Hynaisovi pomohl do Paříže. Když viděl, že jsou pracovití a mají talent. Inspiroval postavení AVU na Letné, když Akademie krachovala. Na co se v dějinách konce 19. a začátku 20. století podíváme, v tom má víc nebo míň prsty Hlávka.
LN Hlávka nakonec zaměřil svou filantropii výhradně na vzdělání. Jeho koleje jsou jeden z jeho nejúžasnějších projektů.
Hlávkova kolej je naprosto pohádkový příběh. Ale předcházel jim osm let trvající boj o zřízení Akademie věd, tedy České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy slovesnost a umění. Z literatury víme, že s touhle myšlenkou jako první přišel Jan Evangelista Purkyně, ale teprve za Hlávkovy peníze, za jeho manažerské účasti a poté za jeho trvalého přispívání, se projekt realizoval.
Hlávka v tom byl neobyčejně rafinovaný a úporný. Nejdříve několik let běhal po všech úřadech a úřednících a navrhoval, že složí jistinu na založení Akademie. Všichni ho chválili a nikdo to fakticky nechtěl. Tak se naštval a několik měsíců před 40. jubileem nástupu Franze Josefa na trůn, roku 1888, složil u Zemského výboru 200 tisíc jako dar Františku Josefovi s prosbou, aby ty peníze sloužily k založení Akademie. To nešlo odmítnout. Císař to po dlouhém váhání, jistě nerad, schválil a v okamžiku, kdy bylo dobudováno Národní muzeum, také i zásluhou Hlávky, byla v květnu roku 1891 Akademie slavnostně založena.
Sto deset let v březnu uplynulo od úmrtí významného architekta, stavitele, filantropa a mecenáše Josefa Hlávky. Jeho výročí by se dalo směle přiřadit k letošním osmičkovým výročím, kdyby se o něm dost vědělo. Hlávka skončil na smetišti dějin, nedostal se do obecného povědomí, neučí se o něm na školách. A přitom jemu podobných moc nemáme. Pro komunisty byl kapitalista jako Tomáš Baťa, a tedy byl vymazán. Spisovatel Petr Hora-Hořejš se Hlávkovým osudům věnuje již dlouho.
LN A co ty koleje?
Za dvacet let od svého založení roku 1882 se česká univerzita trochu zvedla, zejména co do počtu studentů. Hlávkovi bylo 70 let, dědice neměl, ale peníze pořád velmi slušné, umírala mu druhá žena Zdeňka. Rozhodl se, že jmění vloží do vzdělávání a měl úžasnou koncepci. Nejprve vybudoval Spolek studentských kolejí českých vysokých škol pražských a s přáteli právníky vymyslel stanovy. Do čela správní rady postavil starostu Prahy a doslova ukecal na městě tisícimetrový pozemek za 60 tisíc korun. Stavbu víceméně sám zaplatil a postavil ji za neuvěřitelně málo peněz, čtyřpatrová budova v Jenštejnské ulici na Zderaze stála 350 tisíc tehdejších korun. Podle výše příspěvků byl vypracován žebříček členů spolku. Zakladatelé složili deset tisíc korun s právem dostat postel pro jednoho studenta a určit, z kterého regionu bude. Obyčejný člen spolku platil deset korun ročně a přispívající člen pouhé dvě koruny. I dvě koruny ročně stály Hlávkovi za to.
LN Je fascinující, k čemu všemu lidi kolem sebe donutil.
Ale i své přátele, kteří za ním jezdili do Lužan! Pánové značkovali prádlo, jejich ženy pletly pro studenty rukavice a ponožky. Uprosil nakladatele Vilímka a Kočího, aby mu posílali na koleje zadarmo „povinné výtisky“všech svých vydaných knížek. Zmobilizoval celou Prahu a půlku Čech při zásobování vzorné, noblesní kuchyně, kde se údajně skvěle vařilo a servírovalo na míšeňském porcelánu se stříbrnými příbory, aby mu dodávali pokud možno za polovinu. A prosím pěkně, jedlo se za 58 haléřů denně! Chléb byl zadarmo, a to i pro lidi z ulice. A Hlávka se svým perfekcionismem všechno kontroloval. Když našel pár hrášků v kuchyni na zemi, tak si postěžoval, že třikrát tři hrášky je polívková lžíce a z toho už by byla jedna hrachová polívka. On byl v těchhle věcech až pedantický, možná nesnesitelný, ale patřilo to k jeho habitu. Sám chodil v rozedraném kabátu a klobouku a odmítal si kvůli audienci u císaře koupit nový.
LN Jak ta pohádková kolej fungovala?
Postavil naprosto moderní kolej po všech stránkách, od architektury a struktury až po její provozní náklady, které do puntíku spočítal. Dvě stovky studentů musely splňovat předpoklady, že jsou Češi, nemajetní, s výtečným prospěchem a talentem. Jen takoví mohli na kolejích bydlet. Až do roku 1939, kdy koleje zavřeli nacisté, byly domovem té nejschopnější, nejnadanější, nejdisciplinovanější elity národa. Pomohly vychovat přes tři tisíce českých intelektuálů ze všech možných oborů, vychovat elitu. Tehdy se před pojmem elita neuplivovalo. Elita národa byla vážená skupina lidí, kteří byli nejen povzneseni intelektuálně, ale zároveň sloužili národu. I na tom se Hlávka nesmrtelně podepsal.
Autorka je publicistka a dramaturgyně