Velikonoční smích

VČeňku Zíbrtovi a jeho Veselých chvílích v životě lidu českého je popisován zaniklý obyčej. Zbytek starých bujností, nevázaný, hlučný smích, který se rozléhal v kostele na Velikonoce, tak zvaný „smích velikonoční“(risus paschalis). Zíbrt popisuje, že tento velmi oblíbený smích byl vyhlazen mravokárci pro jeho nepřístojnost. Papež Pius V., asketa nosící pod ornátem hábit žebravých mnichů, bývalý velký inkvizitor, v 16. století tvrdě potíral „velikonoční smích“, až vymizel. K původu obyčeje Zíbrt píše, že po vážné době postní a smutném, zamlklém týdnu velikonočním se kazatelé snažili „pásmo svého výkladu s kazatelny osvěžiti, potěšiti a rozveseliti žertovnými rozprávkami a vtipy“. Je to proti přirozenosti člověka, když se lidu zakazuje smát nebo se jeho humor z mocenských pozic zesměšňuje.

Píšu to proto, že jsem byl na protestech „těch chudáčků, které je třeba litovat“, jak označil mladé občany protestující proti němu prezident horních deseti milionů. Mělo to étos, nadhled i brutální humor: „Miloš mi prdel!“V kterém jazyce to zní tak poeticky a vtipně? V časech spontánního občanského protestu je vidět, jakou roli hraje smíchová kultura na náměstích českých měst.

S nebožtíkem básníkem Nikolajem Stankovičem jsme sbírali humor sametové revoluce. Nikdy jsme to nedokončili, ale přesvědčivě vedl můj zážitek z listopadové generální stávky. V hrůze z provokací StB či možného zranění lidí jsem na stovkou tisíc občanů narvaném náměstí Svobody v Brně velmi bedlivě vážil slova. Tu se k mikrofonu prodral mladičký Rom a požádal o vystoupení jménem Romů. Uvedl jsem ho slovy, že k Občanskému fóru a jeho požadavkům se přidávají naši Romové. Mladík předstoupil před davy a řekl: „Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a chtěl bych, aby se ke mně vrátila!“Dav začal tančit a skandovat: „Marcelo, vrať se! Marcelo, vrať se!“Pochopil jsem, že tohle nemůžeme prohrát, proti nám stáli zapšklí, do sebe zahledění, nic nechápající starci. Jako dnes.