Kde je síla naší hymny?
Verze české hymny, kterou veřejnosti nabídl skladatel Miloš Bok, posouvá její vyznění sporným směrem
Před deseti lety nahrál Jiří Bělohlávek s orchestrem Národního divadla novou oficiální verzi hymny ve staré Jeremiášově instrumentaci, se sólisty Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou. Dovolte ocitovat zajímavá slova, která v roce 2008 řekl publicista Ivan Medek; toho jako syna legionářského generála a spisovatele Rudolfa Medka nelze podezírat ani z nedostatku vlastenectví, ani z toho, že by nechtěl bojovat:
„Není to jednoduchá píseň ta naše hymna. Nejen proto, že začíná na lehkou dobu a málokdo ji v důsledku toho a nejen v důsledku toho umí správně zpívat. Ale také proto, že to vlastně není hymna v tom smyslu, jak si jej představovali vládci států a národů v 19. století, kteří si hymny objednávali a požadovali především velkorysost, vznešenost a i jistou bojovnost. To v naší hymně není, ale je v ní něco úplně jiného. Je v ní to, čím se nejenom tehdy naše společnost zabývala a co vlastně tvoří naši společnost pořád – vztah k zemi a vztah k lidem... myslím, že tyto nahrávky jsou skutečně reprezentativní. Je třeba se jich držet a je třeba se tu hymnu pořádně naučit, protože to je něco, co drží naši společnost pohromadě.“
Sám to neumím říci lépe a věrohodněji, zde se prostě říká, že česká hymna nemá patos velkých národů s velkými dějinami, ale je v ní na druhé straně něco hlubšího a lidsky vzácnějšího, včetně jisté lyriky a nenásilnosti. Miloš Bok po deseti letech nabídl verzi, která je množstvím harmonií v dílčím smyslu modernější, ale na druhou stranu také tradicionalističtější a vychází z poctivě míněného osobního přesvědčení. V širších souvislostech to je ale složitější.
Jako skladatel Miloš Bok svými kořeny tkví v pozdním romantismu dvou nejvýraznějších rakouských skladatelů té doby, Mahlera a Brucknera. Pro naše duchovní kořeny je to bohužel přes- ně ten typ hudby, který asociuje jistý katolický triumfalismus a patos jako něco vnějškového. Od Smetany, Dvořáka i Janáčka samozřejmě víme, že patos a vznešenost nemusejí být jen okázalé a prázdné. Krátký tympánový úvod nové úpravy hymny asociuje např. Dvořákovo Te Deum. A připomeňme, že takové prezi- dentské fanfáry ze Smetanovy Libuše jsou vznešené a slavnostní až dost – dnes ve zjevném kontrastu s tím, kdo konkrétně pak vyjde ze dveří.
A tak je to po mém soudu i s národní hymnou. Je dnes opravdu ta chvíle, abychom posouvali vyznění hymny směrem k patosu a bojovnosti ve jménu etnických Če- chů? A není lepší mít vlídnější hymnu a hrát dobrý hokej než mít agresivnější hymnu a víc soupeřům rozbíjet ústa – když právě tohle bude tým Ruska vždy umět lépe? To vše do úvah o hymně patří a všechny tyto otázky nová hudební verze hymny otevírá.
Autor je redaktor ČRo