Humanismus, či vlastenectví?

Zaměňovat univerzální hodnoty lidství za vlastenectví je cesta ke konfliktu

Lidove noviny - - Názory -

Francouzský policista Arnaud Beltrame ve svém nedávném činu prokázal mimořádnou míru odvahy, když sebe vyměnil za rukojmí a riskoval to nejcennější. Osobní profily významných politiků se plní komentáři plnými respektu a poukazování na příkladnost takového činu. Společnost je pohnutá jako kdysi u reportéra TV Nova Michala Velíška, jehož odvaha vedla k dnes pravidelně udělované ceně.

Co mě ale po činu Arnauda ponouklo k zamyšlení, je paradoxní míchání dvou motivů v komentářích politiků, a to právě odvahy ve jménu humanismu s nutkáním ve jménu vlastenectví a službě vlastní zemi. Německý sociolog Ulrich Beck popisuje vnímání role občana a s tím spojených předpokladů jednání uvnitř státu ohraničeném hranicemi jako uvězněnou poruchu identity. Je tedy za podobnými rozhodnutími humanismus, nebo vlastenectví?

V zájmu koho jednal Arnaud?

Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil na sociální síti píše: „Příběh opravdového lidského hrdinství muže, který se ve službě své zemi a jejím občanům vyměnil za oběti únosu s vědomím, že riskuje vlastní smrt. Ta bohužel nastala. Čest památce příkladného člověka!“Je nesporné, že jednání Arnauda bylo motivované jeho vnitřní mimořádnou morální integritou, která v roli policisty vyznívá jako motiv vedený službě vlasti. V Pospíšilově příspěvku je to důraz na „příkladného člověka“a „opravdové lidství“, nicméně jak vidno, ve stejném příspěvku zmiňuje motiv „ve službě své zemi a jejím občanům“. Jednal tedy Arnaud podle Pospíšila ve jménu své země a jejích občanů, nebo ve jménu lidství? Zvažoval Arnaud, zda jsou rukojmí občané jeho země? Zcela jistě nikoliv.

Beck byl ve svých myšlenkách o roli státu v globální společnosti v závěru svého života poměrně radikální. Vnímal národní stát jako entitu, která své morální oprávnění k vlastní existenci opírá o péči identitárně homogenního celku. Jenomže při pohledu na globální mapu by jeden těž- NIKOLA SCHMIDT ko pohledal stát, který přesně kopíruje hranice společenství vnímající sebe jako identitárně homogenní. Beck tak poukazuje na existenciální zájem států vyřezat puzzle na světové mapě a určit, kde leží ten nebo onen národ, aby obhájily smysl vlastní existence, společenské smlouvy a s tím spojenou politickou roli.

Proč tu vlastně jsme

Je tedy zřetelně v zájmu států opírat se o univerzální morální premisy, kterými morálně podepírají smysl vlastenectví, čímž konstruují falešnou identitu, kterou následně zaškatulkují do konceptu národa. Je to totiž vlastenectví, tedy pocit náležitosti k vlasti, k národu, bez kterého státy nebudou existovat. Nicméně zde je podstatný fakt, že ačkoliv může být vlastenectví vnímané jako méně radikální než nacionalismus, je to stále stav mysli, jehož prohlubování je možné pouze v kontrastu k jiným „vlastem“, resp. národům. Důraz na vlastenectví, například v současném bizarním návrhu nového školního předmětu ministryně obrany, je tažen přesně tím nutkáním, kdy volení zástupci státu po předání jisté míry suverenity na EU tápají, proč tu vlastně jsou. I proto se pro tento nápad daří najít konsensus napříč politickými stranami. Zaměňovat univerzální hodnoty lidství, morální premisy, solidaritu bez ohledu na hranice, tedy ta lidská práva, která lidstvo spojují, za vlastenectví, které jej rozděluje, je cesta ke konfliktu. Měl se snad Arnaud zamyslet, zda jsou rukojmí Francouzi?

Uvězněn v poruše identity

V 19. století se pruští politici zamýšleli, jak čelit narůstajícímu nacionalismu ve Francii. Tehdy situaci řešili mimochodem důrazem na vlastenectví ve školách a výsledek jsme zažili v podobě dvou světových válek. Naši politici by se namísto důrazu na vlastenectví měli soustředit na prosazování humanismu už proto, že když to v 90. letech 20. století dělali, vydobyli si respekt s globálním dopadem. Před námi stojí obrovská výzva, kterou nám kromě jiných připomínal i nedávno zesnulý Stephen Hawking. Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití a činy lidí, jako byl Arnaud, by nám právě z jádra jeho motivu měly připomínat, že jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.

Nebylo v mém zájmu jakkoliv zpochybňovat smysl nebo snad poslání Pospíšilova příspěvku, ale spíše poukázat na typickou ukázku, kdy i politik, o jehož morální integritě osobně ani trochu nepochybuji, je uvězněn v poruše identity. Nebude jej totiž volit světoobčan, ale Čech. Svět ale k lepšímu viditelně měníme jako lidi, nikoli jako Češi nebo Francouzi.

Autor působí na Fakultě sociálních věd UK

Odborník na mezinárodní vztahy a bezpečnost

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.