Není nad osobní zkušenost
Na jaře roku 1977, v době ještě utuženého reálného socialismu, jsem se vypravil na varhanní koncert do chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Ve frontě na lístky (táhla se přes půl horní části Malostranského náměstí) se mě dvojice Italů zeptala, na co že to všichni čekají, no a tak jsem se seznámil s (tehdy) mladým italským lékařem – a také aktivním členem Italské komunistické strany. Šli jsme spolu na koncert, domluvili si setkání na příští den, prostě jsme se skamarádili.
Pak přijel znova v únoru 1979, s jiným dámským doprovodem – asi chtěl další kolegyni ukázat Prahu, ale také se na delší dobu rozloučit: jako levicový intelektuál s lékařským vzděláním se rozhodl odjet do Mosambiku (který pár let předtím vyhlásil nezávislost a „na-
Pondělí Neff stoupil cestu k socialismu“) pomáhat s rozvojem zdravotnictví. V květnu jsem pak dostal pohlednici, na jejíž lícové straně se skvěli černí dělníci nad soustruhem a text „Working class forms the foundations of Mosambican society“a na rubové straně byl slib, že brzo dostanu dopis s definitivní adresou. Ale nikdy nic nepřišlo.
Tehdy jsem to pustil z hlavy, ale po roce 1989 jsem ho přece jen začal hledat. Dlouho bezvýsledně, ale letos v únoru si konečně pořídil mail, a tak jsme se po 40 letech zase sešli. Už pár let žije opět v Itálii, a hlavně je bohatší o zkušenosti z budování socialismu: jak ho sledovala tajná policie, jak ošetřoval zranění, která vznikla při policejních výsleších bitím železnou tyčí (jednoduchá zásada zněla, že zdraví či život „delikventů“nemají žádnou
Úterý Putna
Středa Baldýnský cenu), jak se ho snažila naverbovat sovětská rozvědka, jak neomezená partajní moc nakonec totálně zkorumpovala i ty jeho místní známé, kteří vzešli z opravdu ubohých poměrů a původně hořeli pro ideály spravedlivé společnosti… Zkrátka, po těch letech jsem se setkal s člověkem, který se od svého mladšího já odlišoval nejen prořídlejší kšticí.
A snad dokonce na tom mám i já zásluhu, protože úplně prvního brouka do hlavy mu údajně nasadila (italsky je to ovšem „dát blechu do ucha“– „mettere la pulce nell’orecchio“) situace, když jsme se tehdy dávno u Fleků bavili o socialismu a lidé si od našeho stolu ve spěchu odsedali, i když třeba ani neměli dopito. Vůbec jsem se na to nepamatoval, ale můj znovunalezený přítel trval na tom, že si to vybavuje do de-
Čtvrtek
Oliva tailů, protože prožitek té atmosféry strachu byl jeden z nejvíce určujících momentů jeho života.
No, proč to celé píšu. Protože i já jsem změnil názor: vím teď, že můžou existovat i „napravení“komunisti. Jen se mi zdá, že taková změna musí být podmíněna nějakou výraznou osobní zkušeností. Tak uvidíme, jestli třeba poslancování v Evropském parlamentu s několikasettisícovým platem a řadou ryze buržoazních výsad mohlo být takovou dramatickou zkušeností pro mladičkou kandidátku na předsedkyni KSČM… KAREL OLIVA
Pátek Šustrová Sobota Hanák