Hodinky na ruce sovětského vojáka
Nikdo to před ní nedokázal. Popsat válku jinak než jen jako opentlenou medailemi, velkolepou, skoro až tak přitažlivou, že by se jeden rád zase stal její součástí... Když Světlana Alexijevičová svou prvotinu dopsala, nejspíš sama netušila, co všechno způsobí. V roce 1984 totiž byla skutečně první, kdo sovětským občanům s pravidelně proplachovanými mozky sdělil: Válka nemá ženskou tvář. Česky teď její dávný debut vyšel ve skvělém překladu Libora Dvořáka.
komisařky, zkrátka zdravotní sestry, která se stranickou knížkou a skromnou lékárničkou běhá po bitevním poli, ovazuje raněným pahýly špinavými hadry a konejší je slovy „strana tě podrží, synku“.
Pravda ovšem také je, že některé pasáže vyškrtla Alexijevičová sama. Snad z obav, aby dílo nebylo – coby antisovětské – zavrženo jako celek. V pozdějších vydáních (včetně tohoto aktuálního) už ale citlivější výpovědi naštěstí nechybí. Autorka knihu dokonce rozšířila o kapitoly Z rozmluvy s cenzorem, Z toho, co vyhodila cenzura a Z toho, co jsem vyhodila sama. Je to skvělá příležitost nahlédnout do způsobu uvažování lidí, již byli otroky sovětského pojetí dokumentární literatury a byli placeni za to, aby dbali na dodržování nepsaných i psaných kánonů socialistického umění v praxi. „To je lež! Samé pomluvy našich vojáků, kteří osvobodili polovinu Evropy!“Říká cenzor spisovatelce a vyhazuje části jako: „Jsem učitelka dějepisu. Co já pamatuju, přepisovaly se dějepisné učebnice třikrát. Ptejte se nás, dokud žijeme. A až tu nebudeme, už nic nepřepisujte.“
... a pak stiskl spoušť
Samocenzura už dnes sice není tak úplně zapotřebí, přesto v Rusku období druhé světové války (jíž se v krajích na východ od Donbasu vytrvale říká Velká vlastenecká) stále nelze zpracovávat zcela svobodně. Proč vlastně není možné otevřít všechny archivy a oprostit se od ideologizace vlastních dějin?
Mýtus velkého vítězství sovětského lidu nad německým nacismem je jedním z hlavních motorů při vytváření nové identity putinovského Ruska. Rozpad velmoci v roce 1991 s sebou totiž nepřinesl jen ztrátu pocitu velikosti, mnoha dosažených prvenství, která rázem přestala platit, sebejistoty dané rozlehlostí země a síly plynoucí z jejího vojenského arzenálu, ale také zánik jakékoliv společné ideje. Něčeho, co by zbytek impéria – Ruskou federaci – udrželo pospolu. Blahobyt to není. Svobodná existence šťastných individuí také ne. Zářná budoucnost? Také už v ni málokdo věří. Takže co zbývá? Silný vůdce a velkolepá historie. Jenže ani o tu se ruský občan nemůže příliš opřít: je příliš krvavá a krutá. Plná čistek, poprav, lágrů, hladomorů i genocid. Jediným zcela jasným a nesporným středobodem ruských dějin je sovětská vlajka tyčící se pyšně nad Reichstagem – symbol velkého vítězství.
Příznačné je, že i tato příhoda se udála jinak, než ji popisují oficiální učebnice. Německý Říšský sněm byl Sověty dobyt 30. dubna 1945. Ikonický snímek vojáků vztyčujících rudou vlajku na střeše rozstřílené budovy byl ale pořízen až 2. května. Vše bylo naaranžováno. Sovětský fotograf Jevgenij Chalděj si vybral pohledného vojáka Alexeje Kovaljoka, který mu pasoval do představ o hrdinovi, vše mu vysvětlil, nazkoušel s ním výrazy tváře i držení těla, dal mu do ruky prapor, vytáhl jej na střechu – a zmáčkl spoušť.
Přitom první dva sovětští vojáci, kteří skutečně vylezli na Reichstag, byli četař Michail Jegorov a desátník Meliton Kantarija. Jenže tak učinili ve večerních hodinách, kdy na fotografování nebylo vhodné světlo. Ve stejnou dobu věšely sovětské vlajky na budovu i další vojáci, ale ani jim se zasloužené slávy nedostalo. Na jedné z nejslavnějších fotek v historii byl prostě Kovaljok a celá událost byla vizuálně upravena tak, aby odpovídala představám bolševické propagandy.
Snímek byl poprvé zveřejněn 11. dubna 1945 v sovětském časopise Ogoňok. Ale k dokonalosti mu ještě něco chybělo. Takže přišla na řadu retuš. Jak některé věci mohly režimnímu fotografovi uniknout, není jasné – například ponechal vojákovi Abdulu Ismailovovi, který vlajkonoše podpírá, na ruce několikery hodinky. Na to, aby si je přivezl z domovského Dagestánu, byly přitom evidentně příliš luxusní a drahé... Šlo zkrátka o důkaz masivního rabování sovětských vojáků, kteří prostě nemohli tolika lákadlům odolat. Tím spíš, když jim velitelé říkali, ať se nestydí urvat, co mohou.
Jak důležitá je tato příhoda pro pochopení pohledu Světlany Alexijevičové na válku? Převelice. Byla to totiž v přeneseném smyslu ona, kdy ty hodinky vrátil na zápěstí vojáka, jenž okradl a znásilnil půl Evropy, a přesto jej za to nelze vinit a nenávidět. Protože i on je v očích spisovatelky spíš oběť než zločinec.
Holky kamikadze
Neretušovaný pohled na Velkou vlasteneckou vynesl Alexijevičové obdiv milionů sovětských občanů, kteří tušili, že mnohé z toho, co je jim předhazováno, se událo jinak, ale nedokázali své pocity zformulovat. Spisovatelka si od svědků vypůjčila jejich příběhy a poskládala je do temné mozaiky, v níž chyběla nejen jásavě rudá, ale i povzbudivě blankytná či vesele žlutá. Byl to čistý smutek, žal a zmar. Bez stop optimismu a politického uvědomění. Takový pohled na přelomovou událost sovětských dějin byl stejně zlomový jako ona sama. Koncem 80. let překročil náklad knihy, jež budila nadšení i rozpaky, dva miliony výtisků.
„Dostaly jsme letadla Po-2. Byl to stroj malý a taky pomalý. (…) Měl dřevěnou kostru, potaženou plátnem. Vlastně spíš gázou. Stačil jeden zásah – a letadlo vzplanulo. (…) Teprve na konci války jsme dostaly taky padáky a před sedačku navigátora byl namontován kulomet. Předtím tenhle dvojplošník neměl žádnou výzbroj, jen držáky na čtyři bomby pod spodními křídly. Dneska by nám říkali kamikadze – a přísně vzato jsme také kamikadze byly. Ano! Byly! Jenže vítězství mělo větší cenu než naše životy. Vše pro vítězství!“
Tahle vzpomínka Alexandry Semjonovny Popovové, gardové poručice a navigátorky z čistě ženské letky, je přesně tím, co ani sovětská, ani současná putinovská státní propaganda nemůže potřebovat. Téměř 30 milionů lidských životů, které Sovětský svaz obětoval často zbytečně a bezhlavě ve jménu slávy, by ztratilo onu tak důležitou mobilizační hodnotu. Jestliže se Rusové různí v názoru na socialistickou revoluci, Lenina, cara Mikuláše a nakonec i Stalina, „Velká vlastenecká“je jednotícím prvkem veřejnéhomínění. Každá rodina v ní o někoho přišla a připustit si jakoukoliv pochybnost o tom, že to mělo vyšší smysl, by znamenalo zneuctění památky padlých. Svatá válka, jak jí také mnozí v Rusku říkají, by se změnila v pekelné utrpení.
Středobodem ruských dějin je sovětská vlajka tyčící se nad Reichstagem – symbol velkého vítězství. Příznačné je, že i tato příhoda se ale udála jinak, než ji popisují učebnice.
Bolelo je to, a my jsme se smáli
Alexijevičová neprozradí přímo, jaký je její světonázor. Do monologů svých hrdinů nevstupuje. Jak dalece je upravovala, zůstává jejím výrobním tajemstvím. Z doplněného vydání ovšemmnohem jasněji prosvítá téma zločinů, kterých se sovětští vojáci dopouštěli na osvobozovaných a často zároveň okupovaných územích. „Útočíme na první německý vesnice. (…) Jsme mladý a silný. Čtyři roky bez bab. Ve sklepech tam bylo víno a plno jídla. Chytali jsme si německý děvčata a… Deset vojáků znásilňovalo jednu holku. Ženských tam bylo málo, obyvatelstvo před sovětskou armádou prchalo, tak jsme se spokojili s úplnými holčičkami. Bylo jim tak dvanáct třináct. Když plakaly, bili jsme je a ucpávali jim pusy. Je to bolelo, a nám to bylo k smíchu.“
Experti se neshodují v odhadech počtu žen, které byly koncem druhé světové války znásilněny sovětskými vojáky – muži, unavenými neustálým přemýšlením o smrti, vyhladovělými po měsících i letech sexuální abstinence, často opilými a rozezlenými. Na Němky, že jsou ženami nacistů (nic jiného si ani neuměli představit), na ostatní osvobozované Evropanky, že mají šaty a boty, o kterých se jejich matkám ani nesnilo. Historik Antony Beevor ale v knize The Fall of Berlin 1945 (Pád Berlína 1945) dokazuje, že sovětští vojáci v Německu znásilnili statisíce žen. Jen v Berlíně jich mělo být kolem sta tisíc, přičemž zhruba desetina z nich na následky buď zemřela, nebo spáchala sebevraždu.
Naděje na otevřenou a pokornou diskusi o válečných zločinech však v Rusku chybí dodnes. Například novinář a vojenský historik Alexandr Berezin označuje „miliony znásilněných Evropanek“za západní mýtus. Podle jeho přesvědčení se jich prý spousta tulila k ruským bohatýrům dobrovolně...
Možná i to je jeden z důvodů, proč Světlana Alexijevičová demonstrativně vystoupila z ruského PEN klubu s prohlášením, že jen podlézá mocným. Přepisování ruské historie a snaha využít jejího pokřiveného výkladu k upevnění vlády Vladimira Putina je ruským trendem poslední dekády. Pětatřicet let staré dílo Světlany Alexijevičové se opět stává aktuálním.