Osm let boje o smolenský „atentát“
Je dobře patrné, jak neblahý vliv na polskou politiku a na vyšetřování samotné měla první rozhodnutí, která učinil tehdejší polský premiér Donald Tusk. Přestože už v roce 2010 sliboval, že vyšetřování, jehož cílem bylo objasnění katastrofy, bude naprosto transparentní, dnes panuje všeobecné přesvědčení, že bylo vedeno zcela nesprávně.
Hlavní příčinou dost možná bylo, že hned na začátku, bez jakékoli formální procedury, přenechala vláda Donalda Tuska vedení případu Rusům. Navíc přistoupila na to, že let byl kvalifikován jako civilní. Není tedy divu, že chyby, opomenutí a nedostatky, které se později začalymnožit, ale také do značnémíry cílená politika Moskvy vedly k tomu, že řada Poláků začala pokládat za pravděpodobné, že ve Smolensku byl spáchán atentát. Avšak tento výklad celé katastrofy, který v Polsku kdysi všeobecně zastávali přívrženci pravice, měl tak zásadní trhliny, že se k němu v poslední době hlásí už asi jen někdejšíministr obrany Antoni Macierewicz a jeho stoupenci.
Kritický rozum na straně spiklenců
Navzdory tomu, co tvrdí posměváčci a cynikové, nevyplývala však – nedávno ještě dosti značná – podpora teorie o atentátu z naivity ani z protiruské fobie, a dokonce ani ze žádné jiné údajně iracionální pohnutky. Zastánci tohoto výkladu poukazovali na několik nesporných faktů, z nichž jeden byl zcela klíčový: ti, kdo nemají co skrývat, se neschovávají za zákonné procedury a nebrání pátrání po pravdivém průběhu událostí. A právě to od samého začátku činili prakticky všichni ruští vyšetřovatelé a politici. Chovali se tak, jako kdyby se za každou cenu snažili něco skrýt, jako by každou chvíli mělo na denní světlo vyplynout nějaké hrozivé tajemství.
V této souvislosti stačí poznamenat, že i přes četné usilovné žádosti z polské strany v období předchozí vlády Občanské platformy i současné vlády Práva a spravedlnosti nebyly trosky zříceného letadla Polsku doposud vydány. Přitom je to přirozeně klíčový důkaz v celém vyšetřování, bez něhož jsou veškeré závěry pouze hypotetické.
Podobně Rusové nesouhlasili ani s opětovným vyslechnutím řídících leteckého provozu ve Smolensku polskými prokurátory. Přidáme-li k tomu závažná pochybení, kterých se dopustili polští vyšetřovatelé, nepořádek, zmatky a váhavé odhodlávání se k činu, podezření se rodí samo a je naprosto opodstatněné. Stačí si uvědomit, že polská prokuratura nenechala hned na začátku provést tak zásadní krok, jímž je pitva těl obětí katastrofy, v důsledku čehož se dodnes vmnoha hrobech nacházejí kousky těl patřících jiným lidem. Toto lajdáctví ovšem doprovázela veřejná prohlášení mimo jiné někdejší premiérky Ewy Kopaczové, v roce 2010 ministryně zdravotnictví, která tvrdila, že celé území, kde se katastrofa odehrála, bylo podrobně ohledáno a prozkoumáno. Potíž byla v tom, že její slova popřeli svými zjištěními novináři – ukázalo se, že na místě zůstala řada neprozkoumaných úlomků.
Shrnuto a podtrženo: člověk mohl snadno nabýt dojmu, že polské špičky jednaly, jako by byly paralyzované. Přestože se jednalo o největší letecké neštěstí v Polsku po druhé světové válce a přestože ještě nikdy nezahynulo během jediné tragédie tolik důležitých politiků, společenských činitelů a vrcholných představitelů armády, lidé zodpovědní za vyšetřování nedbali procedur, opomíjeli náležitosti a vydávali nepodložená prohlášení. Dalo se jim v takové situaci věřit? Bylo možné ignorovat tvrzení o tom, že ve Smolensku došlo k atentátu, které konsekventně zastával Antoni Macierewicz a jím shromážděná expertní skupina, a neuznat jej přinejmenším za pravděpodobné?
Čtyři protichůdné hypotézy
Potíž spočívá v tom, že se od října 2015, tedy od doby, kdy už dva a půl roku vládla strana Právo a spravedlnost, nejenže neobjevily nové přímé důkazy svědčící o tom, že by se jednalo o atentát, ale nedostává se dokonce ani důkazů nepřímých. Právě to je ostatně největší slabinou aktivit někdejšího ministra obrany. Je nutno mít na paměti, že od roku 2012 se stal tváří a symbolem teorie o atentátu. Od roku 2015 zastával funkci ministra národní obrany a zároveň dohlížel na státní podvýbor, který měl vysvětlit, co se ve Smolensku odehrálo. Nicméně čím víc času od tragédie uplynulo, tím zjevnější jsou nedostatky aktivit ministra Macierewicze, jenž byl odvolán na přelomu let 2017 a 2018.
Prvním nedostatkem je proměnlivost hypotéz. Během několika let představili zastánci teorie o atentátu několik navzájem se vylučujících verzí toho, co se ve Smolensku stalo. Jednou vyslovili podezření, že letadlo Tu-154 bylo sestřeleno, podruhé zase, že polští piloti byli cíleně a úkladně mystifikováni ruskými dispečery, potřetí, že bomba se na palubu letadla dostala během odbavení, počtvrté pak, že ji do letadla namontovali v závodě v ruské Samaře, kde se stroje Tu-154 opravují. Množství různých hypotéz snižuje věrohodnost tohoto tvrzení.
Zadruhé – což je ještě důležitější – Antoni Macierewicz nebyl schopen předložit žádný důkaz pro to, že na tělech obětí nebo na úlomcích letadla, které se dostaly do Polska, se nacházejí alespoň minimální pozůstatky výbušniny. Přestože tuto otázku zkoumaly dvě navzájem nezávislé polské laboratoře, žádná z nich tyto pozůstatky neobjevila. Zatřetí pak známky toho, že by došlo k výbuchu, nejsou ani na nahrávkách z černých skříněk letadla. Antoni Macierewicz to vysvětluje tak, že všechny tyto předměty byly po určitou dobu v rukou Rusů, takže lze počítat s tím, že je zfalšovali. Jenomže i pro to nám chybějí důkazy.
Není rovněž jasné, jaká by měla být motivace jednání eventuálních pachatelů, v jejichž úloze podle stoupenců někdejšího šéfa ministerstva národní obrany nejčastěji vystupují Rusové včetně samotného prezidenta Vladimira Putina. V podstatě se uvádějí dvě hlavní pohnutky: jako první to je snaha zastrašit ostatní středoevropské vrcholné představitele, jako druhá pak pomsta na Lechu Kaczyńském za jeho protiruskou politiku. Jenže mohlo to stačit?
Lze si představit, že by to mohly být důvody k tomu, aby se Moskva odhodlala k tak drastickému kroku, jakým je chladnokrevná vražda prezidenta cizího státu, a provedla jej tak spektakulárním způsobem na svém území a v dobách míru.
Neznamená to přirozeně, že takové jednání je zcela vyloučeno, koneckonců posledních osm let nám znova odhalilo, čeho všeho jsou Rusové schopni. Nicméně jestliže zohledníme mezinárodní riziko plynoucí z takového atentátu – Polsko je členem NATO a byl by to zločin v poslední době zcela nevídaný –, bylo by možné představit si takový atentát jedině v situaci nějakého přímého a dramatického ohrožení ruských zájmů. Předsta- voval však Lech Kaczyński takové nebezpečí? I kdyby nakonec zvítězil v na podzim plánovaných prezidentských volbách, není v Polsku prezident samostatným aktérem určujícím zahraniční politiku země, za tu zodpovídá vláda. Proč by se tedy Rusko odhodlávalo k tak obrovsky riskantnímu kroku, jímž by zmezinárodního hlediska bylo zavraždění hlavy cizího státu?
Dvě válčící expertní skupiny
Další potíží pro zastánce teorie o atentátu je navíc postup polského státního zastupitelství. V současnosti stojí v jeho čele Zbigniew Ziobro, který je zároveň ministrem spravedlnosti a šéfem Solidárního Polska, jednoho ze dvou menších uskupení, jež se stranou Právo a spravedlnost utvořila koalici. Ziobro nechal zřídit novou zvláštní vyšetřovací skupinu, která se má zabývat objasněním katastrofy, a její vedení svěřil svému zástupci Marku Pasionkovi – člověku, který se těší velké vážnosti a všeobecně je pokládán za zvídavého a kompetentního úředníka. V době vlády Občanské platformy byl navíc zbaven funkce vedoucího vyšetřovatele smolenské katastrofy právě proto, že se projevil jako příliš zvídavý. Jestliže před rokem 2015 mohl Antoni Macierewicz tvrdit, že státnímu zastupitelství chybí vůle, pronikavost, charakter a aktivní přístup, nyní již tyto výhrady nezní příliš přesvědčivě.
Potíž tkví v tom, že doposud nic nenasvědčuje tomu, že by se závěry státního zastupitelství blížily teorii o atentátu, kterou bez ustání prosazuje Macierewicz. Ještě před několika měsíci prokuratura rozhodla o tom, že vzorky posbírané na místě katastrofy zašle do několika nejrenomovanějších kriminalistických laboratoří světa s žádostí o expertizu, pokud jde o přítomnost stop výbušniny. Žádné informace v této věci doposud nebyly zveřejněny, ale z různých neoficiálních zdrojů proniká, že přítomnost výbušniny zjištěna nebyla.
Začátkem února navíc prokurátor Pasionek zveřejnil, že instituce, kterou vede, se již mnohokrát obracela na podvýbor Antoniho Macierewicze s žádostí o předložení důkazů, z nichž vychází teorie o atentátu, avšak žádnou odpověď neobdržela.
A konečně poslední a patrně nejpřekvapivější věc – státní zastupitelství nedávno oznámilo, že přizvalo ke spolupráci skupinu několika proslulých a uznávaných vědců a odborníků ze Spojených států a západní Evropy, kteří jí mají pomoct s vyšetřováním. Problém spočívá v tom, že už dříve přizval západní experty ke spolupráci i Antoni Macierewicz. Důsledkem toho je čím dál zjevnější ostrý střet obou skupin zabývajících se objasněním katastrofy: podvýboru, v jehož čele stojí Macierewicz, a týmu prokurátorů, jejž vede Pasionek.
Spor se natolik vyostřil, že koncem března se v tisku nakloněném někdejšímu ministru Macierewiczovi začalo spekulovat, zda jsou experti přizvaní prokuraturou skutečně kompetentní, a také poukazovat na to, že někteří z nich mohou být napojeni na ruskou rozvědku. Jsou to velmi silná obvinění, ale je nutno v nich spatřovat především důsledek Macierewiczovy frustrace. Kdysi se o něm říkalo, že je neodvolatelný. Nyní vše nasvědčuje tomu, že jeho hvězda nezadržitelně pohasíná.
Polsko si připomíná už osmé výročí tragédie, jíž byla smrt prezidentského páru Lecha a Marii Kaczyńských – a dalších 94 lidí, kteří je doprovázeli, při letecké katastrofě u ruského Smolensku. Jde o stále otevřenou ránu, která nepřestává jitřit společenskou i politickou atmosféru. A která se nezačne uzdravovat, dokud objasňování toho, co přesně se ve Smolensku odehrálo, nebude uzavřeno. Podpora teorie o atentátu nevycházela z naivity ani protiruské fobie. Její zastánci poukazovali na chyby polských úřadů při vyšetřování i na ruské obstrukce. Dokonce Jarosław Kaczyński, de facto nejdůležitější člověk v Polsku, přešel od slov o vraždě prezidenta k opatrnému, skoro agnostickému stanovisku
Jak se změnila atmosféra v otázce objasňování tragédie, nejlépe dokládá vývoj samotného Jarosława Kaczyńského. Ještě v roce 2012 hovořil o vraždě prezidenta, ba dokonce ještě v dubnu 2017 tvrdil, když komentoval hypotézy Macierewiczova podvýboru: „Už to nejsou pouhé dohady. Teď už to jsou vědecké experimenty. Jsou to počítačové simulace nejvyšší úrovně. Víme s vysokou mírou jistoty, že došlo k výbuchu. A že došlo k výbuchu, který byl speciálně připraven.“
Na začátku února provedl radikální obrat: „Musíme vyčkávat a nemůžeme činit žádná unáhlená rozhodnutí. Je lepší přiznat, že některé věci nelze zjistit, než dělat závěry a riskovat přitom, že budou chybné. Dost možná budou potřeba ještě celé roky, abychom si byli zcela jisti, co se tehdy stalo.“
Předseda Práva a spravedlnosti, de facto nejdůležitější člověk v Polsku, tedy od postoje aktivní víry v teorii o atentátu přešel k agnostickému stanovisku.
Bratrovražedný boj o pomník
Ve stínu boje o vysvětlení průběhu katastrofy se odehrává jiný, neméně lítý boj - o připomínku obětí smolenské tragédie ve Varšavě. Právě tam, na třídě Krakovské předměstí u Prezidentského paláce, se shromažďovaly v dubnu a květnu 2010 roku statisíce Poláků, kteří vzdávali hold obětem katastrofy. Zdálo se tedy přirozené, aby právě tam vznikl pomník. Hlavnímu města ovšem vládne vrcholná politička opoziční Občanské platformy Hanna Gronkiewicz Waltzová, pro niž je zjevně otázkou cti, aby ke zřízení pomníku obětí katastrofy v náležitě prestižní varšavské lokalitě nedala souhlas.
Neschopnost města a vlády se domluvit vyústila do silového řešení: mazovský vojvoda (který podléhá přímo centrální vládě) převzal jedno z nejdůležitějších prostranství města: náměstí Piłsudského, na němž se konají vojenské přehlídky a státní ceremonie, pod přímou správu úředním rozhodnutím a byla zde zahájena výstavba pomníku 96 obětí. Má být slavnostně odhalen toto úterý, v den osmého výročí katastrofy.
Politici z Občanské platformy tvrdí, že jde o nelegální postup, a dušují se, že po případném vítězství ve volbách nechají pomník zbořit. Není to bohužel jediný příklad zaslepenosti a partajnictví, jimiž je zasažen polský politický život. Obětí zarputilosti a zlovůle je nakonec i důstojná připomínka tragicky zahynulých pasažérů letadla Tu-154.
Autor, spisovatel a publicista, je šéfredaktorem týdeníku Do Rzeczy