Není, co se dá dělat, ale my tu jsme...
Je čas na vlastní knihu...
Absynt v edici Prokletí reportéři – o román faktu Srdcový král, jehož autorkou je proslulá polská reportérka Hanna Krallová, i v českém prostředí známá především díky knihám Tanec na cizí veselce a Stihnout to před Pánem Bohem.
Jde o další počin, který ukazuje jednosměrnost česko-slovenských vztahů – zatímco Slováci v češtině normálně čtou a sledují noviny a televizi, Čechům se všechno musí překládat, protože ve slovenském originále či překladu po knize nesáhnou. Proto nakladatelství Absynt už vydává – především polské – reportáže nejen slovensky, ale i česky. Srdcového krále přeložila Helena Stachová, známá dlouhou řadou převodů klíčových polských děl.
Měla to být bichle!
Hannu Krallovou (* 1935) oslovila žena žijící v Izraeli s požadavkem, aby o jejích osudech napsala knihu. Tu potřebovala proto, aby se pak podle ní mohl v Hollywoodu natočit film, v němž by ji hrála Liz Taylorová… Takhle naivní a přímočarý požadavek to byl. Hanna Krallová ještě nikdy nic na zakázku nepsala, ale toužila navštívit dceru, jež emigrovala do Kanady, a tak kvůli penězům kývla. A taky proto, že její přítel, filmový režisér Krzysztof Kieślowski, řekl: „Američtí Židé už mají dost Židů obětovaných, Židů ponížených, bezmocně vlečených na smrt. Tvoje hrdinka bojuje a vítězí – a to je námět en vogue, ten nejvhodnější pro amerického producenta.“
A tak zadavatelka vyprávěla o tom, jak za války prošla varšavským ghettem, Osvětimí a mnoha dalšími hroznými místy, ale odevšad se dostala a pořád se snažila zachránit svého manžela, jenž byl pro změnu v Mauthausenu – mimochodem spletitým příběhem Srdcový král upomene na Nabarvené ptáče, které Jerzy Kosiński dlouho prezentoval jako vlastní příběh…
Heslem válečných dnů mladé ženy se stalo rezignovaně pragmatické: „Není, co se dá dělat, ale my tu jsme.“Reportérka to všechno zaznamenávala a pak napsala knihu, jež se jmenovala Vyhraná válka Izoldy R.
Když ji ale předložila zadavatelce, následovalo velké zklamání: „Měla to být bichle, a ne takováhle knížečka… Všechno, co jsem prožila, bylo tak hrozné. To mé zoufalství, mé srdce, mé slzy! Kdežto u vás? U vás je to pár vět. A to je všechno…“Kdo někdy psal knihu s někým, kdo nikdy žádnou knihu nepsal, musí se bezděky hořce pousmát, protože ta zkušenost je vždycky stejná. Všichni tito zadavatelé mají pocit, že jejich osud je zcela výjimečný a že vydá na pořádně tlustou bichli... Zklamání ze „strohopisu“je pak skoro nevyhnutelné. Stejně jako z faktu, že spoluautor či ghostwriter to, o čem se mluvilo, nerozvinul, nýbrž zestručnil.
Paní Izolda se s tímto stavem odmítala smířit, chtěla přidat slova a věty – Hanna Krallová to ovšem nedokázala, protože věděla, že každé zbytečné slovo je skutečně zbytečné. Patová situace trvala osmnáct let, načež Hanna Krallová paní Izoldě řekla: „Je čas, abych o vás napsala svou vlastní knihu. Tako- vou, jakou mi napovídá můj organismus.“Rezignovaná zadavatelka souhlasila. Tak v roce 2006 přišel na svět Srdcový král.
Konec čeká na každém rohu
Ústnatá prohlášení z románu Philipa Rotha nebyla v úvodu citována náhodně. Každý, kdo je četl, si na ně musí nad Srdcovým králem vzpomenout. Protože tady tečujeme Kanály, Pianistu, Nedokončený film, Vzpouru, stejně tak Sophiinu volbu, rané prózy Arnošta Lustiga či Utekl jsem z Osvětimi Rudolfa Vrby a pochopitelně dlouhou řadu dalších. O všem už jsme četli – mimo jiné i v knihách Hanny Krallové –, o varšavském ghettu a povstání, o Osvětimi a o tamních možnostech přežití, odjezdu či útěku.
Srdcový král jako kdyby všechno snímal věčně se chvějící a pohybující kamerou, podobně jako další nedávný snímek z Osvětimi – Saulův syn. Vše je opravdu řízeno neustávající pragmatičností hlavní postavy. Její jedinou snahou je skutečně záchrana manžela. Mezitím mizí otec i další příbuzní kvůli hloupým chybám či nedopatřením. Třeba proto, že byli vyhozeni z bytu, takže si vzali všechny své věci, včetně kabátů, což je činilo v letním parnu hned nápadnými. Jiní mají zas židovský přízvuk, další jsou obřezaní.
Sama hlavní hrdinka je jednou upozorněna tou, která jí poskytla úkryt, že si pokládá kabelku po židovsku. Jindy zas pochopí, že se sice naučila modlit jako katolička, ale má to špatnou kadenci – nikdo jí na to nenaletí. Ano, všechno je třeba změnit, jméno, barvu vlasů, chování. A je třeba mít spoustu štěstí, na každém rohu může číhat konec. Proto je nutno též slevit ze svých zásad a nechat si všechno líbit – třeba být po vůli policistům. Co na tom, to člověka nezabije, to ho naopak zachrání. Tu chvilku to vydrží a potom bude moci dál hledat manžela…
Text Hanny Krallové připomíná ony podvyživené vězně stojící za plotem z ostnatého drátu. Žádné souvislosti či připomínání, kdo je kdo. Buď to vyplyne, nebo se holt musíš vrátit – válka se s hlavní hrdinkou nemazala, tak se nebude mazat ani Hanna Krallová s tebou, milý čtenáři. Srdcový král tedy není žádný pěkně vykrmený, růžolící román, ale spíše text, který čtenáře nutí šplhat po vystouplých žebrech tohoto hrozného příběhu, přičemž mu v hlavě exploduje všechno to nevyslovené, co se skrývá za každou úsečnou větou. Je to cesta nemilosrdná a namáhavá.
Srdcový král je tak dalším názorným dokladem zdánlivého paradoxu. Současná doba je často označována za uspěchanou, fragmentární či klipovitou. Na druhou stranu jsou však v oblibě objemné romány, nikoliv povídky či strohé texty, jakým je ten od Hanny Krallové. Proč? Protože lidé raději přečtou o mnoho stran víc, jen když dostanou všechno pěkně naservírované – dovysvětlené, dourčené – s větnými zábradlími. Nechtějí zapojit vlastní představivost, rozhodovat se.
Rozhodně tím ale nemá být naznačeno, že třeba zmíněná Sophiina volba vychází ze srovnání se Srdcovým králem jakkoliv špatně. Ne, je jasné, proč se román Williama Styrona stal takovým bestsellerem a symbolem. A stejně tak je jasné, že Hanna Krallová odvedla skvělou práci – včetně dovětku tohoto válečného příběhu: jakmile ohrožení pominulo, kouzlo manželského pouta poněkud ochablo, až se úplně přetrhlo. Tohle by zas naopak v žádném románu už nebylo, ten by skončil shledáním manželů na konci války.
Věhlasná polská reportérka Hanna Krallová, jež po roce 1989 v deníku Gazeta Wyborcza vychovala novou generaci výborných reportérů (mezi nimi i Mariusze Szczygieła) a jež je českým čtenářům známa hned několika tituly, napsala knihu Srdcový král. Tu si u ní původně objednala žena, která přežila holokaust – a která tak chtěla získat podklad k hollywoodskému filmu, ve kterém ji měla hrát Liz Taylorová.
Čas na korektní popírání
Když člověk vždycky vidí v televizi vítězit německé biatlonisty a biatlonistky – ty ztepilé jedince na lyžích s puškou na zádech –, nechtěně se mu vybaví slova, která Rudolf Vrba říká s ironickým úsměvem v souvislosti s tím, že se v Osvětimi muselo všechno dělat v poklusu. O Němcích totiž podotkne: „Velmi sportovní. Je to sportovní národ…“
Jedná se o jednu z výpovědí v devítihodinovém dokumentu Šoa Clauda Lanzmanna. A když se na toto olbřímí dílo, zkompletované v roce 1985, díváme dnes, na mysl vytane spousta okolností spojených se zmíněným popíráním holokaustu i politickou korektností. Respektive diváka napadne, kdy to dojde tak daleko, že politická korektnost paradoxně poslouží popíračům holokaustu tím, že toto dílo vykáže do „koncentračního tábora“pro politicky nekorektní díla.
Claude Lanzmann totiž při rozhovorech s pamětníky neustále kouří – což není zrovna příkladné. A taky jako tlumočníky využívá ženy. Nedosti na tom, většina zpovídaných jsou muži a žena – navíc mnohdy nahá – je zde jen objektem, o němž se mluví. Tedy žádná vyváženost… K tomu snad stačí dodat, že každá ideologie – to jest vnucování jediného správného názoru či náhledu – je nebezpečná. A každou takovou ideologii poznáme snadno podle toho, že se bere vážně a nesnese, když si ji někdo dobírá.
Srdcový král má v dnešním světě výhodu v tom, že má autorku a že vypráví o ženě. Ovšem Poláky, co se týče antisemitismu, často nelíčí zrovna kladně, těžko tedy říct, jestli kniha nebude zakázána oním novým zákonem, podle něhož Poláci nemají s holokaustem co do činění. Kolektivní nevina, to zní hrdě...
„Měla to být bichle, a ne takováhle knížečka… Všechno, co jsem prožila, bylo tak hrozné. To mé zoufalství, mé srdce, mé slzy! Kdežto u vás? U vás je to pár vět. A to je všechno…“