Vykladači snů z džungle i pohovky

běžně hovořili mnoha řečmi a často pořizovali první slovníčky i gramatiky nativních jazyků, píše o Irokézech, že mají „jen jediné božstvo a tím je sen... Lidé myslí jen na to, nemluví spolu o ničem jiném, všechny chatrče jsou plny snů.“A nebyla to jen tak nějaká neškodná legrace, jak popsal roku 1626 otec Lalemant: „Když se jim v noci zdálo, že musí zabít některého Francouze, běda prvnímu, koho potkají kdesi v ústraní.“V jiném listu (1633) si již zmíněný otec LeJeune podobně povzdechl, že „naše životy závisejí na snu divocha, neboť kdyby se jim zdálo, že nás musejí zabít, pak kdyby mohli, zcela jistě by nás zabili...“

Ale jemu se zdálo, že jsi to udělal!

Severoameričtí indiáni ale nebyli jediní, kdo bral sny tak vážně. Je tomu spíše naopak: o to, co se lidem zdá, co vídají ve spánku, se zajímaly vždy a všude všechny společnosti, které věda zná. Rozdíl je pouze v tom, že tradiční kultury přikládaly prchavému „doteku“jinosvětí daleko větší význam, než činíme dnes my, moderní lidé, kteří sice vyhazujeme z knihoven babiččiny zaprášené snáře, ale sem tam si odskočíme ke svému psychoanalytikovi...

Sny jsou fascinující. Byly jistě úžasné už v pravěké jeskyni Lascaux, ale jsou vzrušující i v New Yorku či Tokiu, kde se myriády zážitků mísí ve spících myslích. O snění si lidé povídají, rozebírají je. A přemýšlejí o něm. Už antičtí filozofové – jako Xenofón, Platón nebo asi první Pindaros – popsali představy, že naše „snové já“je jiné než „bdělé já“, takže je sen věcí jiných částí lidské duše. Úžasná je po věky věků prchavost a pomíjivost snů; krátce se ukážou, něco (zásadního) vyjeví... ale pak „frrr“a jsou pryč, někdy i záhy po probuzení už nepověditelné.

Odkud sen pochází? „V podstatě můžeme vymezit dva krajní přístupy: první z nich dává snu původ v člověku samém, ve fyziologických pochodech těla nebo v jeho psychickém či fyzickém naladění. Jako fantazie založené na reliktech denních smyslových vjemů v naší paměti označují sny Aristotelés a Cicero, o vlivu kořeněného jídla mluví středověký ju- daismus... Odlišný je druhý přístup, který pokládá sen za něco, co není dílem člověka a nevzniká uvnitř něj. Sen je pak na lidské mysli nezávislou entitou, již člověk netvoří, nýbrž vnímá... Říkal-li tedy starý Ind, Egypťan, Řek či Říman, že ,vidí sen‘, bylo to důkazem přesvědčení, že sen je na člověku nezávislý a že se člověku pouze ukazuje,“píší editoři Jiří Starý a Josef Hrdlička v úvodu sborníku Spánek a sny (2008), jenž pojednává o snění v dávných společnostech – od Číny přes Přední východ po Skandinávii.

Jak ovšem dodávají, většina kultur oba možné původy snů (lidský a mimolidský) připouštěla současně; sny jsou přece různé povahy. Někde byl sesilatelem snů přímo nejvyšší bůh, jako syrský Dagan/Ill či židovský Hospodin, v arabské i křesťanské tradici se pak dělily podle toho, zda přicházely od Boha, či od ďábla. Starobylá náboženství znala i zvláštní bohy snů a snění, jako tomu bylo v případě sumerského Mamu, mezopotamského Anzagara či akkadského Zaqíqu.

Mnohé doklady o důležitosti snů najdeme v etnografiích. Lucien Lévy-Bruhl věnoval ve své klasické knize Myšlení člověka primitivního (1925, česky 1999) domorodým snům celou kapitolu. Upozorňuje, že sny lidem v tradičních společnostech často „poskytují údaje, které jsou podle nich stejně hodnotné jako vjemy v bdělém stavu, ne-li ještě hodnotnější“. I proto se tito „primitivové“, jak psal, ráno navzá- jem na své sny vyptávají, vysvětlují si je a vykládají je. Pro dnešního Čecha je až k neuvěření, že třeba někteří Papuánci (Kaiové) na Nové Guineji zodpovídali i za činy, jichž se dopustili ve snu – a to dokonce i ve snech někoho jiného! To, že mnozí indiáni klidně argumentovali dvěma pro nás zcela neslučitelnými tvrzeními (ze snového a reálného světa), vedlo Lévyho-Bruhla i k zavedení pojmu předlogické, prelogické myšlení.

Výměšky, tykve a zadky

O výkladech snů existují i raná psaná svědectví. Už Epos o Gilgamešovi dokládá, že „vidění věcí“přikládali Mezopotamci význam, sny předpovídaly i budoucnost. Někdy se takovému věštění říká oneiromantie, snopravectví. Důležitým spisem pro chápaní starověké interpretace snů je egyptský Ramessideho snář, papyrus ze 13. století před Kristem. Na řadě míst uvádí symbol pro děj viděný ve snu, k čemuž přiřazuje výklad, zda jde o znamení dobré, či špatné (což je psáno i červenou barvou!). Tak víme, že když dávný Egypťan ležel ve snu v hořící posteli, měla jej vbrzku opustit manželka...

Zásadním dílem je pak Snář, který ve 2. století napsal Artemidóros z Daldis nebo též z Efesu. Podal klasifikaci snů o pěti typech: symbolický sen, prorocký sen, sen o pronesené věštbě, noční můra a přízračné vidění z polospánku. Svůj výklad snů, Oneirokritikon, rozdělil do pěti knih, v nichž přiřazuje – jako předzvěst tisíců pozdějších snářů – viděným věcem rozličné významy. Píše například: Vlasy mít (ve snu) dlouhé a krásné a krášlit se jimi znamená dobro zvláště pro ženu. Dobro to pak znamená také pro mudrce, kněze, věštce, krále, velitele a pro umělce sdružené kolem boha divadla Dionýsa – u jedněch z nich je nosit dlouhé vlasy zvykem, kdežto u druhých to přikazuje jejich zaměstnání. Samo o sobě toto vidění věští blahobyt, protože k ošetření dlouhých vlasů je třeba značné námahy. Naopak snít o zanedbaných vlasech značilo bolest a zármutek, holohlavost avizovala bídu, a dokonce i smrt. V rejstříku defilují roztodivné věci ze snů: jako třeba spatřené

„Copak se ti dnes zdálo?“ptávají se rodiče dětí, partneři protějšků, ale i moderní znalci tajů lidské duše, které k luštění snů navedli nejen Sigmund Freud s C. G. Jungem. Své sny řeší všichni lidé světa. Dokonce se někdy ptají, tak jako Descartes 10. listopadu 1619, zda se nám okolní svět jen nezdá, zda nežijeme stále ve snu. Pro dnešního Čecha je až k neuvěření, že někteří Papuánci (Kaiové) na Nové Guineji zodpovídali i za činy, jichž se dopustili ve snu – a to dokonce i ve snech jiného!

vši, tykve, šňůry, upálení člověka zaživa, pití vody, různé jídlo, výměšky, vředy, zadnice, stříhání nehtů, krádeže, cizoložství, porody či soulože.

Dílo, které vyšlo česky roku 1974, je tak zajímavé, že i filozof a historik Michel Foucault (1926–1984) využil některých položek antického snáře k poznání dobového sexuálního diskurzu.

Velký vliv na vykládání snů v Evropě neměla jen biblická pojednání o vizích Jákobových, Josefových či Danielových, ale také Arabové. Kromě jiných nauk se mnozí z nich věnovali vědě o snech, oneirologii. Ta vycházela jak z překladu Artemidóra do arabštiny, ale také z díla legendárního vykladačeMuhammada ibn Sírína ze 7. století, jenž je spojován s mnohokrát opisovanou Knihou snů, Kitáb ar-ru’ja, která byla překládána do mnoha jazyků: do řečtiny (kolem roku 1000), do latiny (1176), do francouzštiny (1581) či do němčiny (1607).

Ibn Sírín byl postavou, která rozvinula metodu výkladu snů. „Když se mu vyprávěl sen, věnoval velkou část dne tomu, že snícímu člověku kladl otázky o jeho stavu, osobě, povolání, rodině, způsobu života, o tom, co ví o otázkách, jež jsou mu kladeny, a co neví; neopomněl nic, co by mohlo něco naznačit, a odpovědi snícího bral v úvahu při výkladu snu,“píše Juan Vernet v díle Arabské Španělsko a evropská vzdělanost (česky 2007).

Za takový přístup ke svému „klientovi“by se nemusel stydět ani Sigmund Freud, rodák z moravského Příbora – zakladatel psychoanalýzy. Svůj pohled na univerzální lidské snění shrnul v knize Výklad snů (1900), kde však nepíše jen o původu, teorii či interpretaci a funkcích snů, ale také o lidském vědomí a nevědomí. „Teoretický význam bádání o snu bych tedy spatřoval v tom, že je příspěvkem k psychoanalytickému poznání a přípravou na pochopení neuróz,“píše Freud v závěru. A během 20. a 21. století našel tolik následovníků – psychologů, psychiatrů a neurologů –, že se mu o tom snad nezdálo ani v těch nejhlubších snech.