Dobrodružství z laboratoře
Požadavek na hru o vědci a jeho výzkumu se musí leckomu jevit jako bláznivý a nerealizovatelný nápad. Jenže Petr Zelenka v Dejvickém divadle pojal životní příběh biochemika Antonína Holého jako napínavé dobrodružství a ještě mu dodal přesah, který ústí do přesvědčivé závěrečné katarze.
Možná si Petr Zelenka také vzpomněl na Nezvalovy verše z Edisona „Je to dobrodružství jako na moři, uzamykati se v laboratoři“a s touto inspirací dokázal nadmíru šikovně propojit skutečná fakta o životě Antonína Holého s neokázalými úvahami po smyslu života. Primárně se před diváky odehrává zápletka líčící vývoj léku na AIDS jako velké dobrodružství s mnoha propady a nadějemi a konečným vítězstvím, ovšem hlavním tématem Zelenkovy hry je vztah vědy a byznysu. Ten věčný rozpor mezi upřímnou touhou pomáhat čili idealismem, a počítáním, kolik co vynese a co se tedy vyplatí. Bez kterého se bohužel nehne ani stéblo.
Chemici neumírají
Postavy Zelenkovy hry – čeští vědci v čele s Antonínem Holým a jejich americké protějšky – neustále na tento problém narážejí, tlučou kolem něj křídly, když se chtějí rozletět, znovu jsou chyceni tvrdou realitou „má dáti dal“. Autorovi se také nenápadně a v ironických detailech podařilo zachytit rozdílnost obou světů, nejprve je to rozpadající se socialistické Československo závěru 80. let v kontrastu tehdy dynamických Spoje- Napůl génius a napůl šílenec.
ných států a pak zase absurdity, které přinesla změna komunistického režimu.
Svorníkem všeho je osobnost profesora Holého, ve výtečném podání Martina Myšičky je to napůl génius a napůl šílenec. Je sice vědec absolutně pohroužený do svého bádání, ale stejně tak potřebuje být obklopen přáteli a rodinou. Zelenka se nebál ukázat i různé kontroverze a podivínství, třeba Holého nevysvětlitelný pozdní vstup do KSČ (1989), zvláštní vztah k penězům i jeho tvrdý vyhazov blízkého spolupracovníka, neboť po roce 1990 nemohli být na pracovišti dva bývalí straníci. Nebo libůstky jako fotografování, půvabný je třeba výstup, kdy rodině promítá diapozitivy Bodamského jezera v mlze, případně schovává pytlíky s tisícovkami. Jemná ironie a trochu černý humor, to je další důležitý akcent hry. Autor umí napsat i scény, v nichž hlavní hrdina ztrácí kvůli postupující nemoci vládu nad svou myslí, v elegantní nadsázce, aniž by tento fakt zesměšňoval, spíš ukazuje, že i tragické momenty mají v sobě zakódovanou komičnost, která může být i úlevná.
I závěrečnou scénu po profesorově pohřbu otevírá bonmot, že chemici neumírají, jen se z nich stávají anorganičtí chemikové, ale vzápětí se Zelenkovi na malé ploše podařilo nepateticky vyjádřit hlubší smysl toho, o čem se hrálo. A to sice, že na konci všeho úsilí, které lidé vkládají do výzkumu, je prodloužený lidský život, skvělá naděje pro nemocné, kteří by dříve byli nevyléčitelní.
Prostor pro katarzi otevírá již paradox Holého nemoci a smrti, on, jehož práce tolika lidem pomohla, může jen nečinně pozorovat úbytek svých sil. Myšička vědcovu potápějící se mysl předvádí až s jakousi dojemnou udiveností, která odmítá realitu. Holého „protihráčem“je Američan John C. Martin, zapálený biochemik schopný pro výzkum hodně riskovat. Ivan Trojan jej vybavil suchým humorem a nadhledem, ani v mezních situacích neztrácí glanc. Své nadšení, neústupnost i citově zabarvený ob- div k profesoru Holému střídá se samozřejmou lehkostí.
Novinářka pátrá po miliardě
Zelenka má ale ještě jedno pobočné téma a tím je povrchnost současného světa a zmatení hodnot, obojí neodlučně spojené s mediálním humbukem. Chytře vymyslel postavu naivní novinářky Pavly (Elizaveta Maximová), která neustále pronásleduje paní Holou (výborná Zdenka Volencová), neboť si předsevzala, že z jejího zesnulého manžela vytvoří mediální ikonu. Zvlášť se pídí po miliardě, kterou mu jeho patenty vynesly, a o níž rodina do jeho smrti ani nevěděla. Volencová hraje paní Holou jako uzavřenou až komisní starší dámu, které jsou všechny výstřelky protivné a rozhodně se nehodlá bavit o penězích. Je seriózní a své názory nemění, ústa má sevřená v nesmlouvavou čárku. Když novinářku nakonec příběh jejího muže emočně zasáhne i bez „skandálního odhalení“, roztaje i paní Holá a kupodivu tahle pasáž není žádné citové vydírání, je přirozeně silná. Trefně zazní i apel v podobě povzdechu, že intelektuál a vědec jsou dnes stejné nadávky jako v padesátých letech. A k tomu všemu ještě autor vtipně přifařil trochu divadla na divadle a zábavné mystifikace.
Zelenka autor si se Zelenkou režisérem rozumí, umí dobře pointovat krátké scény, které jdou víceméně v chronologickém sledu. Do nich ale vstupují další aktéři, komentují je ze svého hlediska a vším se prolínají výstupy Ludmily Holé s novinářkou, které vždy v pravý čas zafungují jako odlehčení. Inscenace má příjemně střízlivý styl, který klade důraz na propracované herecké akce, souhru, což je samozřejmě letitá doména Dejvických. Jednoduché a účinné je i scénické řešení Nikoly Tempíra – inscenace je posazená do sektorového nábytku ze 70. let, který se dá různě přizpůsobit, na změnu prostředí třeba stačí vyklopit sedátka. Na horizontu pak k různým efektům vybízí průhledná oponka a projekční plocha, na niž se promítají nejenom chemické vzorce.
Petr Zelenka postavil Antonínu Holému báječně živý pomník. A zasloužený. Neboť ruku na srdce, přestože byl geniální vědec, který objevil antivirotika využívaná při léčbě HIV/AIDS a dalších nemocí, nebude málo těch, kteří o něm mají stejné povědomí jako mladičká novinářka z této hry.
Petr Zelenka: Elegance molekuly