Zase trocha legrace s Katapultem

Chce-li se člověk pobavit, Katapult, potažmo jeho lídr Olda Říha, je sázkou na jistotu. Jeho věk, ve kterém stále stojí na pódiu v čele kapely, hrající pořád to samé, to je všechno svým způsobem úctyhodné, je to opravdu nevídaný držák. Ale ta kaše okolo, která se přihřívá zpravidla v dobách různých výročí nebo vydávání desek, je neuvěřitelně vtipná. Už proto, že Říhovy výroky, pronášené s kamennou tváří, jsou myšleny (patrně) zcela vážně.

Jako teď, kdy Říha slaví sedmdesátiny a zároveň čtyřicet let od vydání debutového alba. Ke dvojím narozeninám Supraphon vydává trojalbum Katapult Essential, kompilaci osmačtyřiceti starších nahrávek plus jedné novinky. To všechno Říha svým tradičním způsobem komentuje v tiskové zprávě vydavatelství.

O všech uvedených písních zde zásadně hovoří jako o „hitech“. Nechme pro tuto chvíli stranou uštěpačné poznámky o tom, jestli jsou ty písničky kvalitní, nebo nekvalitní, to je stejně věc vkusu, věku, posluchačského rozhledu. Sám beze studu přiznávám, že „Kaťáci“byli v nějakých třinácti letech součástí soundtracku mého přechodu z dětství do puberty.

Jde o tu terminologii. Nelze zpochybnit, že málokterá česká kapela má skutečných hitů – tedy písní, které zná opravdu takřka celý národ – tolik jako Katapult. Ale čtyřicet osm jich tedy, při vší úctě, není ani náhodou. A všechny, až asi na dvě výjimky, spadají do období prvních dvou alb. Bylo by to na jedno skutečně „nabušené“cédéčko – takových už ostatně vyšlo několik. Rozprostřít je na výroční trojalbum není nic špatného, je ale dobré vědět, že jeho většina nejsou žádné „hity“, ale prostě Říhovy oblíbené písničky z vlastního repertoáru, známé dnes jen jeho oddaným fanouškům.